AFFINITY KONAR – MISCHLING

Jak vám mám popsat knížku o dvanáctiletých dvojčátkách v Osvětimi, kde měl laboratoře jeden z největších psychopatů v dějinách? Už jenom napsání téhle věty mi láme srdce a šlape na něj.
Proč vlastně někdo píše podobné knížky? Proč je čteme? Protože některé věci se nesmí zapomenout. Tahle verze je navíc nepřehlédnutelná. Pro dokonalý, poetický jazyk bez senzacechtivých detailů.

DĚJ: Perla a Staša jsou jednovaječná dvojčata. Ve svých dvanácti letech byla transportována do Osvětimi, přímo do působiště Josefa Mengeleho. Jejich přiřazení právě sem je jim popisováno jako privilegium, jako velké štěstí. Mengelem vybraní byli vyvolení. Účastnili se něčeho velkého. Po přijetí je s nimi tedy nakládáno vlídněji než s jinými osvětimskými vězni, mají i více jídla, místa a ošacení. Dětskýma očima pak sledujeme, jak se prvotní stesk po zemřelém tatínkovi a mamince, od které byla děvčátka odloučena, mění v čím dál větší strach a beznaděj. Experimenty, do kterých jsou postupně zapojována, jsou čím dál bolestivější a nepochopitelnější. Lékař, který se tváří a sám pojmenovává jako hodný strýček, je ve své podstatě jenom cílevědomě krutý.
Fyzické útrapy pak provází obrovská obava. Většina dvojčat je po prvních experimentech rozdělena a jedno z nich většinou nadobro zmizí. Podobný osud je čeká. Ale blíží se konec války a dokud jsou Perla i Staša naživu, existuje šance, že si budou jednou zase tak blízko, jako před narozením. I když budou prožitými událostmi obě změněné natolik, že už za sebe nebudou doříkávat věty. A budou muset žít ve světě, který jim způsobil něco, čemu neuleví ani pomyšlení na pomstu. Je možné znovu milovat život, když prožijeme něco, při čem bysme život rádi obětovali?

DOJMY: Slova jako šeptaná větrem. Věty, které pro jejich krásu musíte dočítat, i když bolestí nemůžete dýchat. Vybroušený, obnažený smutek.
Bolest a smutek. O ničem jiném tenhle příběh není. Ale je to ta bolest, která nás přenáší přes hranice našeho fyzického těla. Je to smutek, který nás činí živými lidmi. Není možné pochopit jediný krok, který obě musí ujít. Úkon, který musí nebo nemusí vydržet. Není možné pochopit nic, protože motivace tohoto zla není lidská.
Někdy je téměř nesnesitelné být člověkem. Pokud jiný člověk dokáže dělat něco takového, nechceme snad ani lidmi být. Jenom to pomyšlení nám provádí všechno, co nám je tady poukázáno jenom v náznacích. Řeže nás to zaživa. Vpichuje to do nás smrtelný jed. Krade nám to sluch, zrak, orgány, nechává nás to o samotě a my nevíme proč.
Ale pak je tu druhá tvář, druhý úhel pohledu. Jiní lidé jsou schopní takové lásky, že by bolest toho, koho milují, vzali na sebe. Za něj by jí byli schopní přijmout. Ve světě, kde jsou takoví lidé, je dar být člověkem.

DOPORUČUJU. Ale připravte se, že po přečtení už možná nebudete stejní, jako dřív. Ale od toho knihy vlastně jsou…

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *