ANTHONY DOERR – JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME

První letošní poklad bez kompromisů. A je mi úplně jedno, že autor sázel trochu na jistotu, jak se vyjadřují někteří myslitelé.
Knížky od různých autorů není radno srovnávat, ale tohle opravdu JE knížka ve stylu Zlodějky knih!

DĚJ: Marie-Laure vyrůstala v Paříži se svým laskavým otcem. V šesti letech oslepla. Otec je klíčníkem v Muzeu přírodní historie a je tedy mimořádně zručný. Vyrobí dokonalý model města, aby se dívka poslepu naučila dobré orientaci v rodném městě. Vytváří pro ní různé hlavolamy, bere jí s sebou do muzea a kupuje jí knihy v Braillově písmě. I přes svůj handicap tak může poznávat svět. Když dospívá, jsou kvůli nacistické okupaci nuceni z Paříže uprchnout. Usadí se v malém přímořském městečku Saint-Malo v domě u otcova bratra a jeho hospodyně. Následující měsíce plynou v poklidu, ačkoliv se všichni zdržují hlavně doma a snaží se být co nejvíc nenápadní. Strýc Etienne má totiž ve svém domě hned několik rádií a funkční vysílačku a otec u sebe skrývá vzácný diamant. A není to jenom z vášně pro radioamatérství a mineralogii.

Na střídačku sledujeme příběh německého chlapce Wernera. Vyrůstal se svojí sestrou v dětském útulku a od malička se zajímal o přírodu a moderní techniku. Svépomocí si z použitelného odpadu sestrojí první rádio a naučí se podobná zařízení opravovat. Tento talent odvede jeho osud budoucího horníka do míst, kde se má z kladného hrdiny stát stroj na zabíjení.
Příběhy těchto dvou mladých lidí se samozřejmě protnou a prozření, které na oba čeká, není daleko poznání smyslu samotné lidské existence.

 

DOJMY: Lehký, poetický styl psaní spolu s úžasně promyšlenou sazbou textu přináší dalšího adepta mezi nejčtivější knížky. Přesné, neobtěžující popisy vás vtáhnou do děje, krátké kapitoly vás nechají věnovat se četbě na jakkoliv dlouhou dobu. 536 stran proletíte jako vítr.
Postavy jsou příjemné, uvěřitelné. Statečné a odvážné, ale v rámci slušných mezí, okolnosti kruté a tíživé, ale bez citového vydírání.
Lehce předvídatelné? Ano, lehce. Trochu přeslazené? Ano, trochu. Psané se záměrem cílit na velkou čtenářskou základnu??? Je tohle nutné rozebírat? Výjimky se jistě najdou, ale netouží snad většina spisovatelů po tom, aby byla jejich díla čtená a oceňovaná?
Komu se to nelíbí, ať to odloží. Pro mě to byla taková dobrůtka za odměnu. Časem byste se přejedli. Ale občas po ní zatoužíte, protože si jí zasloužíte.

DOPORUČUJU VŠEM!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *