DELPHINE DE VIGAN – VDĚK

Miluju vlčí máky. A miluju tuhle autorku. I když mi tahle knížka trochu utíkala mezi prsty.

DĚJ: Michele Seldonová pracovala jako redaktorka. Dnes žije v domově seniorů. Ztráta soběstačnosti se u ní projevuje pozvolna, takže není schopná nebo možná připravená přijmout, že potřebuje pomoc. A že to, co jí zatím nedělá problémy, je potřeba udržovat a trénovat. Třeba paměť a řeč.
Když sama pocítí, že se její dny nachylují, pocítí potřebu dotáhnout do konce jednu věc, kterou vždycky chtěla udělat. Chtěla by poděkovat lidem, kteří se jí za války ujali a starali se o ní, když byli její židovští rodiče odvlečeni a zavražděni. Protože je nikdy sama nedokázala vyhledat, požádá o pomoc asistentku, která za ní dochází.

DOJMY: Víc něžné než cynické, víc dojemné než smutné. Asi proto mi je tahle autorka ta blízká.
Tentokrát to bylo sice trochu stručné a mnoho se muselo domýšlet, ale to není na výtku.

Knížka má být součástí volné trilogie, jejíž první částí byla Pouta, která jsem četla loni. Souvislost mi uniká, ale třeba mi dojde po dočtení té třetí. Těším se.

DOPORUČUJU!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *