ELLEN KEITH – HOLANĎANKA

Holanďanka není pro slabý povahy!

DĚJ: Mladá Marijke žije se svým manželem v Holandsku. Oba se podílejí na protinacistickém odboji. Doma mají vysílačku, přeposílají vzkazy, pašují potravinové lístky, párkrát doma ukrývali židovské příbuzné svých známých. Oba jsou zatčeni a odvlečeni do německých koncentračních táborů. Marijke si nemůže zvyknout na příšerné podmínky, ale protože je krásná, je jí nabídnutá práce v nevěstinci v táboře, kde je její muž. Ukáže se, že vlastně ani moc na vybranou nemá, buď nevěstinec pro prominentní vězně nebo okamžitá smrt. Podvolí se svému údělu a s dalšími ženami v novém domově čeká na nejhorší. Snaží se myslet na to příjemné, na kvalitní jídlo, teplou a čistou postel, normální koupelnu, povolené procházky. Práce jí navíc dává naději, že někdo z jejích zákazníků bude znát jejího manžela a bude vědět, zda je živý a jak se mu daří. Zvyká si na dny se svými kolegyněmi, na večery s unavenými a naštěstí celkem vlídnými muži. Protože jsou dámy neustále kontrolovány, vyhlídne si jí jednoho dne důstojník SS Karl. Marijke se nedá srovnávat s ženami z důstojnického nevěstince a Karl může v podstatě cokoliv.
Z Karlova pohledu sledujeme události ve stejném časovém období. Karl navštíví nevěstinec, vyžádá si Marijke a téměř okamžitě se do ní zamiluje. Chová se k ní něžně, nosí jí dárky a brzy plánuje společný život. Marijke je jím sice okouzlená, ale stále miluje svého muže.
Třetí linie se odehrává v sedmdesátých letech v Argentině. Luciano se sotva probudí z kocoviny, kterou si pořídil na protipolitické demonstraci a před vlastními rodiči je odvlečen z domu a se zavázanýma očima odvezen na neznámé místo. Výslech probíhá tak brutálním způsobem, že okamžitě vyzradí to málo, co ví o pořadatelích akcí, kterých se účastnil. Přesto je zde i nadále vězněný a mučený a vyhlídky jsou zoufalé.
Osudy tří hlavních hrdinů se propojí. Ale veselé to teda zrovna nebude.

DOJMY: Úvod s Marijke je taková ta neveselá koncentrační klasika, kterou už ode mě znáte v jiných verzích z jiných knížek (Tatér z Osvětimi, Hana, Vypravěčka). Kupodivu ani příchod do nevěstince není příliš drsný, jsme ušetřeni detailů a Marijke alespoň fyzicky nestrádá.
Ale pak přijde argentinská část, o které jsem neměla tušení, že v knížce bude. Jela jsem metrem, začetla se a začalo se mi dělat špatně. Vypotácela jsem se z vagónu a nevěděla, jestli si mám nejdřív sednout nebo se vyzvracet do koše. Tolik lítosti, vzteku a bezmoci jsem u knížky ještě necítila, přísahám. Každý máme nejspíš knížku, která nás hluboce zasáhla. U mě zatím všechno převyšoval Remarqův autobiografický román Na západní frontě klid.
Ale tady se mi definitivně pospojovalo dohromady, že v lidech se nikdy nic nezmění. Že podobné bezpráví a nesvoboda se odehrávala vždycky a někde se odehrává právě teď.
Bezbarvý konec vás trochu uklidní. Ale svou závěrečnou formuli, zda DOPORUČUJU nebo NEDOPORUČUJU, tentokrát musím nechat na vás.
Uf!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *