HANA KOLAŘÍKOVÁ – NA KONCI SVĚTA

Novinka od mně dosud neznámé české spisovatelky. Čekala jsem trochu nudu, protože mám teď trochu problém se do něčeho začíst, ale (nechci se tu vyjadřovat vulgárně) ty kráso!
Nádherným jazykem napsaná novela plná dokonale popisných, emotivních výjevů. Krajina, příroda, jemní i hrubí lidé a ještě něco. Řekněme to takhle. Pokud jste stydliví, budete se stydět!

DĚJ: Do zapadlé pohraniční vesnice přijela mladá žena Aurora. Úspěšná, dobře zaopatřená, upravená, pohledná osoba se odnikud vynoří ve svém Porsche před Lesní restaurací. Ubytuje se u místního mladého vdovce Martina, který si tu léčí rány ze ztráty a také špatné svědomí, protože jeho vinou mu zemřela jeho žena i s dcerkou. Aurora se sblíží s Lindou, která provozuje místní hospodu, kterou převzala po dědečkovi. I ona si nese svůj kříž a jizvy si léčí na tělech všech místních mužů. O ostatních obyvatelích vesnice toho mnoho nevíme. Snad jenom že jsou cyničtí, upracovaní, neteční, přiblbí. Aurora, Linda a Martin  utvoří znenadání zvláštní trojúhelník, propojující je touhou někam patřit, zahnat zlé duchy a utišit nekonečnou sexuální žízeň, která zastírá intimní osamělost. K mému překvapení dojde ke všemu, co jsem očekávala a to velmi nonšalantně. Nejnižší lidské pudy a jejich uspokojování jsou podávány jako konzumace nejvybranějších hudebních nebo výtvarných děl v těch nejvyhlášenějších sálech a galeriích. Avšak ne bez poskvrnění. Ne ke štěstí.

DOJMY: Knížka pro jeden večer, který vás přenese do horkého léta. Procházka pod sálajících sluncem, mezi ostny dozrávajících ostružin, svěžím potůčkem, hebkým mechem, kolem dřevěné ohrady pro koně na terasu domu s otevřenými dveřmi, kam je možné ihned vejít, lehnout si na ovčí kůži, protáhnout se, roztáhnout se… kdo čekal romantiku, ten se nedočká. Tady souloží každý s každým, každý si dělá, co chce, někdo sem přijede a všichni na něj mají být zvědaví, vetře se lidem do života a pak se chová jak malé dítě… Kdyby to nebylo tak úžasně, vzletně, bez známky zaváhání, krasopisně vytvořené, byl by to úplný blábol. Všichni jsou tak zdrcení, zničení, pohlední, nevyrovnaní a přitom tak děsně v souladu s přírodou a svými niterními touhami a z každého hřebíku na stěně a kapky smůly v lese křičí jedno obscénní slovo za druhým, že tomu není možné uvěřit. Takže se obávám, že autorka buď trpí nějakou zvrácenou úchylkou nebo je horské klima přímo afrodiziakální.

DOPORUČUJU A NEDOPORUČUJU!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *