JEREMY BATES – AOKIGAHARA, LES SEBEVRAHŮ

Tenhle hororový román mi půjčila švagrová s tím, že vůbec není strašidelný. To si spolu ještě vyřídíme!
Umístit thriller do jednoho z nejstrašidelnějších míst na světě je skutečně pekelný nápad. Knížka je čtivá, na mě až dost děsivá, pointa odporná.

DĚJ: Po mostě Golden Gate v San Franciscu je les Aokigahara v Japonsku místem s největším počtem sebevražd na světě. Vysvětlení proč zrovna tady, je víc. Japonci měli k sebevraždám vždycky specifický, rituální vztah. Sebevražda běžných lidí z vlastní vůle je však záležitostí moderní doby. A v Japonsku bohužel poměrně častá. Každopádně Aokigahra je se smrtí dobrovolnou i nedobrovolnou spojená dávno. V posledních letech bylo místo velmi popularizováno a jde o stovky sebevražd ročně. Les je pro veřejnost otevřený jen v určitých trasách, mimo ně byste se mohli snadno ztratit. A právě v těch odlehlejších místech je možné narazit na lidské ostatky, osobní předměty, vzkazy. Teď si představte, že je to les velmi hustý, takže do něj neproudí moc světla. Je tu minimum ptáků, takže je tu zvláštní ticho. To je samo o sobě dost depresivní a strašidelné. A na tohle místo se vydá skupina mladých lidí, kteří měli původně naplánováno jít na horu Fudži. Kvůli nepříznivému počasí se rozhodnou výstup odložit a vydají se právě do Aokigahary, která se rozkládá při úpatí této hory. Jde, jak to tak bývá, o nesourodou skupinu lidí, kteří se vzájemně hecují tak dlouho, až se vydají i do zakázaných oblastí. Z původní veselé myšlenky, že se neotočí na cestu zpátky, dokud neobjeví aspoň jednu mrtvolu, se stane očekávaný průšvih. Do večera se zpátky samozřejmě nevrátí. A v lese přibyde i nějaká ta mrtvola. Vysvětlení toho, proč se jednotliví členové výpravy začnou ztrácet, má celkem logiku. Ale je to teda masakr. S pár ohavnými detaily.

DOJMY: Bývá pravidlem, že v podobných seskupeních postav není ani jeden člen sympatický. To platí i tady. Vypravěčem je hlavní hrdina a ten moc šarmu taky nepobral. Absolutně nechápu motivaci ani jednoho z nich do hlubin toho lesa vlézt. Jako kdyby se všichni báli dát před ostatními najevo, že jsou poserové. Přitom o to tady vůbec nejde. Já bych takovou oblast brala spíš jako takové pietní místo. Nepřipadá mi jako velká legrace najít zbytky lidských ostatků v hromadě oblečení. To místo není v první řadě lekavé, je velmi beznadějné a smutné. Myslím, že tohle byl potenciál toho příběhu. Vyždímat z hrdinů nějaké emoce, probudit v nich novou energii a úctu k životu. Moc to prožívám? Možná jo. Nebo možná nejsem úplně typ na horory.
Ale četlo se to jako nic.

DOPORUČUJU A NEDOPORUČUJU!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *