JIŘÍ HÁJÍČEK – SELSKÝ BAROKO, RYBÍ KREV

Konečně vám budu opěvovat Jiřího Hájíčka, další poklad naší současné literatury. Dvě první knížky z jeho venkovské trilogie, dvakrát Magnesia Litera.

SELSKÝ BAROKO
Nenápadná, tenká knížka. Nenápadný příběh, postavy. Nenápadné kouzlo a hluboké poselství.

DĚJ: Pavel je genealog a zabývá se sestavováním rodokmenů. Je rozvedený, jeho malý syn žije s maminkou. Bratr ho vyplatil, takže mohl zaplatit dluhy a koupit si laptop. Pendluje mezi Třeboní a blízkými vesnicemi. Na první pohled to tedy není kdovíjak uhrančivý hrdina. I jeho systematická práce v archivu a neustálé přejíždění z místa na místo nepopisují zrovna život plný strhujícího napětí. Pavel dostává další zakázky a na přání sestavuje dva rodokmeny najednou. Jedna zakázka mu přivede do cesty Danielu, mladou, pohlednou ženu, které Pavel není lhostejný. Druhá ho přivádí k tajuplnému pátrání, které ho dovede do mnoha slepých uliček. Dostává se do situace, kdy si neumí poradit sám, a musí s pomocí starousedlíků otevírat staré křivdy. Na základě jednoho starého osudu se otevírá pohled na jednu konkrétní vesnici, která byla jako jedna z mnoha zdevastována socialistickou kolektivizací. Pavel potřebuje fakta, a ta vyžadují pravdivý popis událostí, které nejsou nikde zaznamenány. Nakonec slaví úspěch. Závěr přijmeme s podivem. Nabízí otázku, zda je vždycky nutné znát pravdu, když minulost stejně nezměníme. Možná pro ty nejbližší. Nám ostatním přísluší se z minulosti jenom poučit. Protože krádež majetku je stejně jako vražda zločin, a zločinem zůstane.

DOJMY: Možná to chtělo všechno kolem ještě trochu zjednodušit. A rozvést základ. Základem je příběh jednoho lidského neštěstí, které zapříčinilo jiné. Neschopnost se povznést, odpustit, nepomstít se. Tak silné téma nepotřebovalo být rozmělňováno jednou neslanou letní romancí. Stačilo horké, suché léto, dokonale popsané, neokoukatelné Jižní Čechy, a občas na povrch vystupující strachy a touhy všech zúčastněných. Pak by to bylo dokonalé. Takhle těch pár zbytečných odstavců házelo úžasný zážitek ze čtení někam do průměru. Ale v tomhle případě se mi je podařilo odfiltrovat. Stálo to za to.
DOPORUČUJU!

RYBÍ KREV
Novější události našich dějin přímým pohledem. Čtivější, dojemnější, ale také mnohem rozporuplnější.

DĚJ: Zase tu máme dvě časové roviny, z čehož já, primitiv, zuřím. Nesoustředím se, nic si nepamatuju, a pak si nedokážu spojit souvislosti. No nic se neděje, se čtečkou jsem se dávno ve zlém rozešla, takže můžu do nekonečna listovat zpátky a vracet se a vracet se…
Takže současnost! Hana se vrací po dlouhých letech do Čech, aby se postarala o tatínka, který je po operaci. A po dobu pobytu chce navštívit staré známé. To jí přivádí na stará místa a my se dozvídáme konce příběhů lidí, o kterých zatím nic nevíme. Nechápu to, proč se to všechno nemůžeme dozvědět až nakonec?! Omlouvám se, pokračujeme.
80. – 90. léta 20. století – Hana dospívá v malé vesnici v Jižních Čechách. Dobře se učí, pomáhá nemocné mamince, ráda píše. Otec příliš nevychází s jejím starším bratrem Honzou, který má jiné zájmy, než pomáhat rodičům v domě a na zahradě. Hana má dvě dobré kamarádky, ale jednu zradí, když se zamiluje do jejího přítele Petra. Opustí kvůli němu i svého hodného kluka Zdeňka. Petr je stejný jako ona, není mu lhostejný osud zdejších obcí a jejich obyvatel. Místním totiž hrozí, že se budou muset vystěhovat kvůli plánované přehradě u budující se jaderné elektrárny. Hana s Petrem se aktivně zapojují do marného boje s úřady. Čas plyne, vesnice se vybydlují, někdo se narodí, někdo zemře, někdo půjde do vězení, ale to my už všechno víme, protože jsem se to dočetli na začátku.

DOJMY: Některé filmy si lze pustit tak, že příběh sledujete chronologicky, i když na plátno byl sestříhán přeházeně. Nevymyslel už tohle někdo u knížek? To bych snad občas vzala na milost i ten elektronický krám. Protože tahle knížka by byla jinak skvělá.
Novodobé dějiny jsou plné rozporů a pohledy konkrétních jednotlivců mohou být jedinými směrodatnými fakty. Tedy fakty v případě, že emoce považujete za fakta. Dva lidé budou mít vždycky trochu odlišný názor, i lidé z jedné rodiny. I partneři. A osobní hrdost může být statečností, i když se někdy musí vzdát. Protože někdy se té jediné skutečné pravdy nedobereme nikdy. Nejsme to nakonec my sami, kdo určuje, co je správné? Často si to myslím. A někdy to dá hodně práce a stojí to hodně času, na to přijít.
DOPORUČUJU VŠEM!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *