LIDMILA KÁBRTOVÁ – MÍSTA VE TMĚ, KOHO VYPIJOU LIŠKY

Autorka unikátního debutu Koho vypijou lišky přišla s další knížkou. Nový objev je na obzoru.

MÍSTA VE TMĚ

Začnu její novinkou, protože jsem jí četla jako první. Dovolím si jí označit jako takové Bábovky pro náročnější čtenáře.

DĚJ: Několik současných žen, několik povídek, vzájemně lehce propletených. Klára, Tereza, Jolana, Petra, Karla, Magdalena.
Co dál, když odrostou děti a žijeme v manželství, kde pro nás nemá ten druhý pochopení a jenom nám brání jít zase dál?
Dá se vydržet ve vztahu se skvělým mužem, který má odlišné představy o sexuálním životě? Je lepší mu vyhovět a sdílet všechno s ním, nebo ne a doufat, že je nebude uspokojovat jinde?
Jak ještě někomu věřit, když se z první lásky odkopal obecní pomrdný, který neváhal během jednoho večera věrohodně obluzovat hned několik děvčat?
Je lepší vztah se ženatým mužem nebo úplná samota?
Do jaké míry je platné, že život je takový, jaký si ho uděláme? Copak by si někdo chtěl vědomě škodit? Tak proč se pořád většina z nás cítí pořád tak nesvá?

DOJMY: Tolik pravdy, až z toho mrazí. Tolik snů, končících s jedním nenápadným nádechem. Víc otázek než odpovědí. Ale tak procítěných, že to nemůžu mít nikomu za zlé.
Odvážné, nevlídné, skvělé.
DOPORUČUJU!

KOHO VYPIJOU LIŠKY

Knížka zaujme na první pohled, a to zvláštní formou psaní. Každá kapitola má přesně padesát slov. Knížka je členěná podle roků, ve kterých se děj odehrává, a každý rok je uváděn výpisem několika nadpisů z novin, které se v daném roce reálně objevily v tisku. Jinak jsou postavy a příběh smyšlené.
Knížku jsem měla přečtenou za pár hodin a už dlouho mi nebylo takhle blbě…

DĚJ: El se narodila v sedmdesátých letech v Československu. Rodiče se nikdy nemilovali, matka si vzala jejího otce, aby jako vdaná snáz unikla postihu za účast na demonstracích. Ani El nejspíš neplánovali, protože ani jeden není schopný se k ní chovat tak, aby nebylo znát, jak je jim na obtíž. Otec pije, bije matku, ta ho časem vyhodí z domu a rozvede se s ním. Její vztah k malé holčičce se ale nijak nezlepší. Není schopná jí být oporou, povzbuzením, nedává jí bezpodmínečnou rodičovskou lásku. Jedinými světlými body jsou okamžiky s Eliným dědečkem. Dědeček vnímá, jak je chytrá, zvídavá a citlivá, a pozitivně ovlivňuje její výchovu. Můžeme se jenom domýšlet, jaký člověk z ní nakonec vyroste. V šedivé, nesvobodné době je přítomnost dobrých lidí jediným východiskem z beznaděje.

DOJMY: Bezohledně krutá slova na stříbrném podnose z básnického, téměř noblesního materiálu. Někdy mi připadá, že je to až trestuhodné, psát krásným jazykem o příšerných věcech. Jako mluvit sprostě francouzsky. Utírat si zadek hedvábím. Ďábelské.
DOPORUČUJU A NEDOPORUČUJU!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *