RADKA TŘEŠTÍKOVÁ – VESELÍ

Očekávaní novinka nejčtenější české autorky. Mě rozhodně nezklamala!
Na první pohled je knížka úplně jiná, než předchozí autorčiny knížky, je totiž opravdu vtipná. Pak ale přejde do vážnější roviny a nejenom, že jsem se opravdu pobavila, ale jako u všech jejích knížek na mě přišla tíživá, neodbytná melancholie.

DĚJ: Elišce je třicet tři let a natrvalo se vrací ke svým rodičům do malého moravského města Veselí. Posledním impulzem pro tento velmi odvážný čin byla výpověď, ale toho, co chce Eliška nechat za sebou, je mnohem víc. Co to zkusit znovu tam, odkud pochází, kde má kořeny a rodiče, kteří jí jistě se vším pomůžou?
Potkává staré známé, první lásku, navazuje nové vztahy. Otevře si malý obchod s rybářskými potřebami. Nezní to špatně. Ale důvody, proč Veselí kdysi opustila, nezmizely. Bezcitně otevřou tlamu a okamžitě jí znovu pohltí. Než se stihne rozkoukat, zaplete se snad se všemi použitelnými muži v okolí, uvědomí si, že krám víc prodělává, než vydělává, a rodiče… Jak dlouho už jenom žijí vedle sebe?
Všechno se však ukáže jako malichernosti, když se potvrdí Eliščino podezření, že je tatínek nemocný. Rodiče a Eliška se semknou a snaží se užít si každého společného dne, protože každý by mohl být poslední.

DOJMY: Dlouho jsem se tak nepobavila. Byl to však smích vážný, vysilující. To, co je na hlavní hrdince směšné, je směšné velmi často směšné na nás všech. Všichni jsme totiž tak trochu směšní. Jak se plahočíme, předvádíme, pořád dokola děláme stejné chyby. A všichni jsme stejně dojemní. Nevyznáme se úplně v ničem a chceme být šťastní.
Konec jsem neměla dočítat v hromadné dopravě. Bývala bych chtěla jenom tak knížku zavřít a nechat slzy volně téct. Takhle jsem se se škytáním vypotácela ze dveří. Proč mě to tak vzalo? Eliščina, a tedy i moje generace, je velmi zvláštní. Protože dlouho nemáme děti, cítíme se sami dětmi do dlouhé dospělosti. Rodiče, kteří nás obtěžují, stejně pořád potřebujeme, potřebujeme se k nim schoulit, když nám není dobře, když nám život hází klacky pod nohy. A oni tu pro nás z nejrůznějších důvodů už vždycky být nemůžou. Někdy je pozdě. A ano, někdy, někdy ne…
Ten kontrast skutečně zábavných momentů a smutku, který vás zaručeně postihne, je brilantní. Tak se schválně otestujte na jedné nevinné větičce, taky máte nahnáno?
Jenom si zkuste představit, že byste chtěli jednomu z rodičů před odjezdem říct a nedokázali to:
„…budeš mi chybět k zbláznění, protože život bez tebe si neumím představit.“

Nebo už máte sami děti a jste statečnější?

DOPORUČUJU!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *