RUTA SEPETSYS – V ŠEDÝCH TÓNECH

Knížka, u které budete mít pocit, že něco takového na světě snad ani není možné. Ani v Sovětském svazu v minulém století.
Po nádherné Soli moře je to moje druhé setkání s autorkou.

DĚJ: Litva, 1941. Patnáctiletá Lina je se svojí maminkou a mladším bratříčkem uprostřed noci odvedena k vlaku. Příšerná dvouměsíční cesta končí v pracovním táboře na Sibiři. Už samotný transport předznamenává něco snad ještě horšího, než byly několikadenní deportace židovských a jiných vězňů do evropských koncentračních táborů. Ale srovnávání není na místě. Nikdo neví, proč a kam se v hrozivých podmínkách bez jídla a dostatku čisté vody jede. Nikdo nemůže živý utéct. Všichni čekají na konec cesty, ale to, co tady čeká, je něco naprosto nepředstavitelného. Po příjezdu se můžou všichni umýt a převléct, ale tím má to příjemné na několik let skončit. Všichni, kdo se tady ocitli, se automaticky stali vězni, ať podepsali, že jsou odsouzeni na 25 let nucených prací, nebo ne. Pracovní tábor vůbec není připravený, velitelé improvizují a jediné v čem si ví rady je, jak ubližovat vězňům. Lina a její malá rodina kupodivu nepodléhá beznaději, snaží se plnit rozkazy, ale zároveň se nepodvolit. Lina zároveň využívá svého výtvarného talentu a všech možných prostředků, aby kreslila všechno, čeho je svědkem. Snaží se různými cestami odesílat dopisy tatínkovi, který je vězněný jinde, aniž by měla potuchy kde. Sbližuje se stejně starým chlapcem, který jí slíbí, že jí najde kdekoliv, aby mohli být spolu. Jeho obavy nejsou bezpředmětné, protože Linina rodina je po čase deportována jinam. Protože ani po měsících nepodepsali své nepochopitelné prohřešky, ocitnou se na ještě horším místě, na nejsevernějším výběžku Sibiře. Tady už není ani to nejskromnější bydlení a v podstatě nic k jídlu. Spolu s ostatními si postaví primitivní přístřešky z dostupných materiálů a pak už všechno ztratí smysl.
Ještě že knížka nekončí otevřeným koncem. Jinak bysme to nepřežili.

DOJMY: Věcně, lehce, obratně popsané humanoidní peklo. Lidská krutost, nevědomost, hloupost. A na pozadí člověk snad strašlivější než Hitler. Čtete o zimě a cítíte, jak z vás sdírá kůži jako struhadlo. O hladu, který vám páčí vnitřnosti. O výměšcích, parazitech, potu, krvi, infekcích a nepolevujícímu ponížení.
Přesto tolik dobrého vybublává na povrch. Láska, obětavost a mně nepochopitelná chuť žít a odvaha to uskutečnit a probudit se další den. Já bych první noc vylezla na mráz a zachránila se sebevraždou. Ale byli tu lidé, kteří si natolik života vážili, že vydrželi. A někteří za to byli odměněni. A vlastně i ti ostatní. Určitě se hned po smrti okamžitě obejmuli s těmi, které milovali.

Někomu pro dokonalou výpověď DOPORUČUJU, většině NE. Těm, kterým by se jako mně po přečtení mohl do duše vsáknout smutek a nechtěl odejít.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *