Svatební

Záclony se zlehka nadzvihují a dotýkají se mých bosých nohou. Sluneční paprsky už prostupují mezi stromy a probarvují plochy bílých stěn a nábytku. Podívám se na hodiny. Ještě je čas. Poprosila jsem všechny, aby mi dali chvilku o samotě, chci odejít sama a mít krátký kus svého života ještě jenom pro sebe. Pokračovat ve čtení „Svatební“

Lhostejný

„To nemůžu. Ale ve čtvrtek večer můžu být jen tvůj. Budeš už doma?“
Čtu si tu zprávu snad podesáté. Jen tvůj. Někdy mi podobné věci říká. Ukládám si je do paměti a v okamžicích jako je tenhle, si je znovu přeříkávám. Na protější bílou zeď si promítám jeho tvář, pohled, který patří jenom mně. Pokračovat ve čtení „Lhostejný“

Uplakaný

Už jsi zase pryč. Přijdeš a pak najednou odejdeš. Vím, že odejdeš, nikdy mi nic neslibuješ. Nikdy nevím, kdy přesně, ale jednou to vždycky přijde. A necháš mě tady. Nebe se zatáhne těžkými mraky, roztřese mě chlad, a já to musím vydržet a žít bez tebe. Pokračovat ve čtení „Uplakaný“