Archiv rubriky: Povídky – Romantika

„Jste příbuzná?“
„Ne, kolegyně.“
Sestra v nazelenalé uniformě přimhouří oči. Vypadá otráveně a je jí cítit z pusy. Vůbec celé tohle oddělení nepříjemně zapáchá. Koženkové lavice na chodbě jsou odrbané, ohavné lino podrápané. Na parapetech nestojí jediná kytka.
„Posloucháte mě vůbec?“
Přestala jsem jí vnímat, ale bojím se to přiznat.
„Ano, děkuju vám“ Pokračovat ve čtení „Nakažlivý“

Kočárky s dětmi ve mně vzbuzují paniku. Oddělení s dětským oblečením mi vhání slzy do očí. A čekárna v ordinaci je tím pravým utrpením. Nastávající maminky přidržující si velká bříška s pohledem upřeným kamsi do budoucnosti. Ale pro mě žádná budoucnost, která by se jenom přibližovala té jejich, neexistuje. Budu sama. Budu mít dítě s jediným člověkem, kterého jsem milovala. A on mě opustil. Nepřipadal mi jako člověk, který něco takového udělá bez vysvětlení. Ale možná, že velká láska nesnese potupná vysvětlování, která udělají z obou ty špatné. Nezodpovědné. Prolhané. A proto odešel bez jediného slova. Pokračovat ve čtení „Čtvrtý dopis“

Je obyčejný všední den uprostřed ledna. Chladný, tmavý, nevlídný. Popobíhám, protože jdu jako vždycky pozdě, boty mi kloužou, sotva popadám dech. Skláním hlavu, aby mi déšť se sněhem nelétal do očí. Bude vůbec ještě někdy teplo? Pokračovat ve čtení „Prochladlý“

„Nemyslíš si, že je to v naší situaci úplně jedno?“
„To, co si myslíme, není důležité. A ber to prostě jako rozkaz. Jsem v podstatě tvůj nadřízený. Až budu po smrti, dělejte si tady co chcete. Zatím tady žádnej bordel nechci. Pár lidí mělo otravu alkoholem.“
Vypadá unaveně. A kdo ne? Všichni jsme z té věčné nudy úplně vyčerpaní. Je mi ho najednou trochu líto. Sám jsem se už litovat přestal.
„Tak rozkaz, šéfe.“ Pokračovat ve čtení „Uvěznění“

Probudím se a podle černočerné tmy je mi jasné, že jsem usnula zase jenom na chvíli. Jsem úplně čilá. Ještě na chvíli zavřu oči, ale nemá to smysl. Posadím se na posteli a přemýšlím. Půjdu se najíst. A budu si číst, dokud neusnu. Pokračovat ve čtení „Třetí dopis“