JIŘÍ HÁJÍČEK – PLACHETNICE NA VINĚTÁCH

V podstatě román pro ženy. Pěkný.

JIŘÍ HÁJÍČEK – PLACHETNICE NA VINĚTÁCH

DĚJ: Marii bude brzo padesát. Nedávno se rozvedla, manžel si našel mladší ženu. Její jediná dcera studuje v zahraničí. Marie přednáší literaturu na vysoké škole v Praze a snaží se navštěvovat rodiče, kteří žijí v malé vesnici v Jižních Čechách. Oba rodiče mají zdravotní problémy, ale odmítají se ze svého domu přestěhovat do bytu po babičce v Českém Krumlově, kde by měli všechno snazší. Nejvíc se o ně stará Mariina sestra, která v rodném kraji zůstala a nezapomíná to Marii připomínat. Marie se chce víc snažit, a protože má v létě najednou spoustu času, nastěhuje se právě do krumlovského bytu, aby jim byla nablízku. V Praze si stejně připadá strašně osamělá.
Marie je pohledná, na svůj věk vypadá dobře. Není zoufalá, ale až začínající romantický vztah s mladým knihkupcem Filipem jí dokáže zbavit pocitu, že takhle ztraceně si bude připadat už napořád.

DOJMY: Děti, které jsou tu čím dál míň.
Rodiče, kteří tu jednou nebudou už vůbec.
Přátelé, které můžeme ztratit jedinou špatně formulovanou větou.
Partneři, kteří tu budou možná navždycky, ale možná tu nebudou už zítra.
Je vůbec možné na tohle myslet a nezbláznit se? Ne, na tohle není možné neustále myslet, stejně jako na všechno ostatní, co nemůžeme ovlivnit.
Ale ovlivnit toho můžeme hodně. S kým a jak budeme trávit čas. Které pocity si budeme hýčkat. Pokud přijmeme krutost bytí, pak teprve můžeme poznat jeho opačnou stránku.
Vesmír drží pohromadě díky rovnováze. Tak proč by nemohl být v rovnováze lidský život?

Je to autorova nejčtivější knížka (četla jsem všechny). Má dokonalou atmosféru všech po sobě jdoucích ročních období, bydlení na venkově, v malém i velkém městě. Atmosféru ztráty, pochyb, nových začátků a proměnlivosti lidských vztahů.
Jenom ten malý detail, který by vystihnul ženskou duši, tady chybí.
Je to jako pohled na celkem obyčejný obraz, na který se musíme opakovaně dívat. Pěkné.

DOPORUČUJU!

PETER MAY – KARANTÉNA

Román, který nechtěl v roce 2005 nikdo vydat.


DĚJ: Celý Londýn je v karanténě kvůli novému typy chřipky. Má patrně původ v ptačí chřipce a její zmutovaná verze zabíjí denně stovky lidí. Její smrtnost je 80 % a jediné a běžně téměř nedostupné léky zabírají jen u zlomku nemocných. Město je uzavřené, nikdo nesmí dovnitř a ven, je zavřená většina obchodů, hromadná doprava a běžné služby nefungují, v úřadech a školách jsou zřízeny provizorní lazarety. Do toho se nakazil a zemřel premiér.
V centru města se buduje nová velkokapacitní nemocnice uzpůsobená nastalé pohromě. Spěchá se, každá minuta zpoždění snižuje šanci na uzdravení mnoha lidí. Ve vyhloubených základech si jeden technik všimne kufříku, který tam musel někdo v noci nepozorovaně hodit. Zvědavě ho otevře a zázrakem se nepozvrací. Jsou v něm lidské ostatky, přesněji kompletní dětská kostra. Těžko můžou kufřík hodit zpátky a pokračovat v práci, k nelibosti stavbyvedoucího je povolán soudní lékař a kriminalista.
A je to tady! Jack MacNeil. Je poslední den ve službě. Jaká náhoda. Chce jít do předčasného důchodu a věnovat se synovi, kterého si před čtyřmi lety neuváženě pořídil se ženou, se kterou nemá mimo pominulou sexuální přitažlivost mnoho společného. Ale synka má rád a jak se rozhodnul, tak se rozhodnul. Svůj poslední případ vezme nečekaně vážně a prožije (jak to v podobných situacích bývá) nejzásadnější den a noc ve svém životě.

DOJMY: Jezdí do laboratoře a zpátky, stráví spoustu času při čekání v nemocnici, má intimní styk se ženou, naběhá desítky kilometrů, když stíhá důležitého svědka, čmuchá, střílí, všechno během 24 hodin. Do toho nejí, nepije, nesprchuje se, nespí. Zkrátka frajer, to je Jack. A jak si vede zbytek?
Je tu nějak málo podezřelých. Dost nelogičností, které tahají za uši. Tak například. Nákaza je jenom v Británii a nepovedlo se jí uniknout ani o kousek jinam? Člověk s popáleninami čtvrtého stupně po celém těle se může pohybovat, logicky myslet a útočit? Aniž by si povzdychnul jejda to to bolí? Z keramické hlíny se dají vymodelovat lidské orgány a pokožka tak, aby vypadaly jako skutečné, aniž by se nabarvily, vypálily, prostě by jen tak uplácané na podložce děsily lidi?
Ale stejně je to fascinující. S každou popsanou rouškou, rukou v dezinfekci, výpočtem nově nakažených vás napadne, že to nemohl vystihnout líp. A že by mohlo být hůř. Jako v téhle knížce v Londýně.

Fanouškům Petera Maye, kteří by rádi nahlédli do jeho nevypsaných let a těm, kdo si poslední měsíce zvráceně užívají,
DOPORUČUJU!