Anděl

Jde kousek přede mnou. Její chůze je odhodlaná, sebejistá, naprosto přirozená. Odbočí do temné uličky a já v jejím pohybu ucítím trochu uličnictví. Musím se pousmát, mám rozvernou náladu. Jako když jsem se kdysi s kamarádkou ulila z otravného odpoledního kroužku a šly jsme místo toho nakupovat. Trochu zrychlí a otočí se na mě. Uvidí můj úsměv a rošťácky pohodí vlasy. Je to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. I když má na sobě vytahané bílé tričko a džíny zastrčené v roztrhaných teniskách, vypadá jako modelka.  Má na sobě jenom stín makeupu, a přitom září jak hvězda. Nic na ní neruší, ani zářivě růžové tejpy, které vykukují nahoře na zádech z trička. Ani náplasti kolem linie vlasů na krku a na holých pažích. Vyskočí na zídku na konci ulice a pomůže mi nahoru, nejsem zdaleka tolik mrštná. Seskočíme dolů a ocitneme se na otevřeném dvorku. Pár lidí už tady je. Ale nemám na ně najednou náladu. Nechci se s nikým seznamovat, chtěla bych si s ní někam sednout a mluvit o životě. Ale to už mě přistrkuje ke klukovi v černém potištěném tričku.
„To je Dan. Prý už jste se viděli.“
Upře na mě nesmělý pohled. A já se rozpomenu. Kvůli němu jsem tady. Tolik se mi líbil, ale neodvážila jsem se hovor posunout dál.
„A tohle je Lenka, která se ti tak líbila.“
Dan se lekne.
„Já ale…“
Jí to nevyvede z míry. Láskyplně se na nás podívá a obejme nás kolem ramen. Na chvíli se tak všichni tři ocitneme blízko u sebe a vůně našich těl se promíchají. Na chvíli je všechno tak, jak to má být. Když se od nás oddálí, necítím už žádné rozpaky. I on vypadá úplně klidně a usmívá se na mě jako na starou známou. Společně se díváme, jak od nás odchází, vyšvihne se na zídku a lehkým, plavným pohybem seskočí dolů a je pryč.
Jdeme k dřevěné boudě vzít si něco k pití a úplně samozřejmě se držíme za ruce. Když mi podá sklenici, je to jako kdyby to udělal už několikrát v životě. Budeme spolu. Ta myšlenka mi proletí hlavou a mně se před očima mihne její tvář.
„Odkud ji znáš?“
„Tu holku? Já jí neznám, myslel jsem, že je to tvoje známá.“
Najednou i já tak úplně nevím, kdy přesně jsem ji poznala. Jednoho dne stála proti mně ve dveřích na klinice. Ruku měla v sádře a hlavu celou ovázanou. Co mi říkala, že se jí to vlastně stalo? Odněkud spadla. Ještě že nebude mít jizvy na obličeji.
„Je tak krásná, viď.“
„To je.“
Vůbec nežárlím. Byla bych spíš smutná, kdyby řekl, že ne, to by musel lhát.
„Ale nejkrásnější jsi ty.“
Něžně mě obejme a políbí na tvář.
Budeme spolu šťastní. Znovu zahlédnu její tvář a jako kdyby mě v tu chvíli pohladily její vlasy, jemné jako prachové peří.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *