Apokalypsa

Máme schůzku v nějaké kavárně v centru. Hledám v telefonu přesnou adresu a než se mi zobrazí, musím ho dvakrát restartovat. Je deset let starý a ještě dva roky nebudu mít nárok na nový. Jdu obhlédnout svůj žalostný šatník. Kde jsou ty doby, kdy jsme se s kamarádkou místo školy poflakovaly celý den po nákupních centrech a vracely se domů s taškami plnými zbytečností. Oblečení jsem vždycky vyházela na postel, odstříhala visačky a nacpala všechno do přeplněných skříní. Plastikové tašky, které dnes tak úzkostlivě opečovávám, jsem tenkrát bez zaváhání házela do koše. Nezlobím se na sebe. Vzpomínám na samu sebe téměř s dojetím. Necítím vinu za promarněné večery na diskotékách a proválené víkendy. Byla jsem taková a byla bych taková asi i dnes. Civím do otlučené skříně a zaplaví mě ten známý pocit beznaděje, to otupující prázdno. Jak má člověk žít dál a hledat ve věcech smysl, když mu byly ukradeny ty drobné radosti? Přehrabuji se ramínky s obnošenými šaty a najednou ztrácím chuť někam chodit. Copak je dnes vůbec možné na někoho udělat dojem? Nepotřebuju mít každý týden nové šaty, ale chci občas vypadat dobře. Mám oproti jiným lidem hodně oblečení, ale k čemu je to platné, když už je to všechno za ty roky tak zoufale nevábné? Děsím se dne, kdy i já budu muset využít věci dávané na příděl. Ošklivé, nepohodlné. Vyberu vzorované šaty, kus, který začíná v ulicích vypadat jako zjevení z jiného světa. Pamatuju si přesně na ten den, kdy jsem si je před lety koupila. Seděly jsme s kamarádkou na lavičce, šaty v tašce se válely na zemi a řešily jsme, jestli se mám jednomu nápadníkovi vůbec ještě ozývat, nebo jestli si aspoň trochu neužít, když už je tak neodbytný, a nechat ho až pak. Chudák, moc se tenkrát nepředvedl a já mu to pak dala docela sežrat. Takže šaty. A co boty? Vyberu několikrát spravované boty na vyšším podpatku a vyšisovanou kabelku. Nosívala jsem ráda punčochy, připadá mi to elegantní, ale poslední jsem vyhodila snad před šesti lety. V koupelně na mě padne únava jako vždycky. Péče o zevnějšek už mi také dávno nepřináší žádné potěšení. V domě svých rodičů, který mi byl zabavený, jsem měla koupelnu narvanou kosmetikou. Dneska si zamykám jenom pár posledních kusů, které ještě nepodlehly času. Na mytí, čištění zubů, praní prádla a mytí nádobí mi musí stačit jediný univerzální ekologický čistič. Umyju se, pokusím se trochu nalíčit. Převléknu se do těch svátečních šatů, a přesto si připadám bledá a neupravená. Aspoň jsem dnes v čistém, což si nemůžu dovolit úplně každý den. Zamykám skříňku a svůj pokoj a konečně odcházím z domu. Je mi tak nepříjemně. Ulice jsou špinavé, přeplněné a plné odpadků, všude jsou žebráci a po setmění bych se vůbec neodvážila jít ven.
Myslím na muže, se kterým se mám sejít. Už tak dlouho si se mnou nikdo nedal jen tak schůzku. Tohle vypadalo jako klasické seznámení za starých časů. Všimla jsem si ho, když jsem střídala kolegyni na recepci, protože mě upřeně pozoroval. Občas promluvil s mužem, který seděl zhroucený vedle něj. Na řadu k lékaři přišli až za několik hodin a pak odešli. Když mi skončila směna a odcházela jsem druhý den ráno domů, čekal na mě sám u východu. Zeptal se mě, jestli by mě mohl doprovodit domů. Odmítla jsem. Zeptal se, jestli by mě mohl ještě někdy vidět. Nevím proč, ale souhlasila jsem. Teď stojím před dveřmi kavárny, a když ho za sklem zahlédnu, jak opuštěně sedí u stolu, pocítím něco, co jsem už téměř zapomněla. Vejdu dovnitř, odstrčím přitom tři zbídačené chudáky a předám obsluze svoje doklady. Můžu jít ke stolu. V břiše se mi usadí balvan a ucítím mravenčení. Uvidí mě, vstane, pozdravíme se a on mi pomůže sundat můj ošuntělý kabátek. Řítím se do průšvihu.
„Moc vám to sluší.“
Posadíme se. Objedná náhražku čaje a ovesné sušenky a já přemýšlím, jestli si takové luxusní občerstvení vůbec může dovolit. Nemá přídělové oblečení, má na sobě zašívané tričko s potiskem a asi tak tisíckrát prané džíny, proti ostatním celkem slušné oblečení, ale rozhodně ne nic luxusního. Kavárna je narvaná, ale i tak je to proti ulici úplná oáza klidu. Venku dojde k nějaké potyčce mezi demonstranty, ale je to něco tak všedního, že tomu nikdo nevěnuje pozornost.
Povídáme si. Když si asi za hodinu zajdu na toaletu a mechanicky s maximální přesností provádím všechny úkony, zamyslím se, co se děje. Dívám se na sebe do zrcadla a přemýšlím, jestli je to na mně i vidět. Vždycky jsem byla schopná se do někoho zamilovat, ještě než mi poprvé zavolal. Vymýšlela jsem barvité scénáře a nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Ale teď mě v zádech nemrazily představy vášnivých polibků v luxusním taxíku, následované výbuchy extáze u bazénu pod nebem rozkvetlým ohlušujícím ohňostrojem. Buď jsem podobných zážitků měla v minulosti tolik, že už mě nelákaly, nebo je jiný tenhle muž a vedle něj jsem i já jiná. Chtěla bych se o něj opřít a cítit jeho kůži. Chtěla bych, aby mě odvezl někam na samotu, kde bychom spolu čekali, až Země úplně zmizí pod zplodinami a odpadky.
Vracím se ke stolu, prohlíží si mě. V rozpacích se začnu přehrabovat v kabelce, ale není toho moc, čím bych mohla odvést pozornost. Žvýkačku nebo cigaretu jsem neměla snad rok. Zpříma na něj tedy pohlédnu. No jen se podívej, pořádně si mě prohlédni. Taky se mi líbíš, všimla jsem si tě hned.
S přibývajícím časem začne být v podniku takový ruch, že se skoro neslyšíme. Naše rezervace už se stejně chýlí ke konci, tak se rozhodneme odejít o chvíli dřív, doráží na nás několik lidí. Město nás pohltí. V restauraci byl hluk a nával, ale tady se nedá dýchat. Davy uřícených, vysílených, zdivočelých bytostí. Pomalu se prodíráme tím šedivým chumlem a zase na mě padne ten dusivý soumrak. Za chvíli už jsem úplně vyčerpaná. Chci odbočit, ale on mě chytí za ruku a ještě kus mě vede po hlavní ulici. Pak mě najednou zatáhne do jakéhosi průjezdu. Srdce se mi rozbuší. Určitě mě chce políbit. Dívá se zblízka na mě, drží mě za ramena a pak promluví.
„Potřebuju pomoct, pomůžeš mi?“
Kouzlo, které mě zcela ovládlo, je pryč.
„Cože?“
„Můj otec umírá. Byl jsem s ním u vás na klinice a je to beznadějný. Nechci, aby umřel jako milióny lidí, nedůstojně a v bolestech.“
Dívá se na mě a čeká.
„A ode mě očekáváš co?“
Jsem podrážděná. Jak jsem mohla být tak naivní. Láska na první pohled! To jistě.
„Potřeboval bych nějaké tlumící léky. Mohla bys je sehnat?“
„Mohla.“
Dívá se na mě.
„Díky.“
„Neřekla jsem, že ti je přinesu!“
Vysmeknu se mu a chci odejít.
„Počkej!“
Jsem zpátky na rušné ulici. Připadá mi ještě strašnější než předtím. Žebráci, prostitutky, trosky, kvůli kterým se člověk musí neustále dívat, kam šlape. A ten zápach, ten nepolevující zápach, na který si nikdy nezvyknu. Svět je v rozkladu. I já se už nejspíš rozkládám. Doma, v té neútulné díře, si za chvíli lehnu do postele a počkám, dokud neshniju. Ekologická smrt, aspoň tak. Ohlédnu se. Čekala jsem, že ho uvidím prodírat se za mnou. Nikde ho nevidím. Zůstanu stát, lidé do mě vrážejí, nadávají. Mohla to být moje poslední láska. A nebude z ní nic. Svět umírá, lidstvu zbývá posledních pár let a já umřu jako jedna z miliard lidí úplně opuštěná.
Došourám se k té příšerné barabizně, kde můžu bydlet, protože mám zaměstnání. U vchodu se rvou čtyři muži a jedna žena. Čekám, až se odsunou ode dveří. Odněkud se vynoří obrovský pes a vrazí do mě. Povalí mě, upadnu a praštím se do levé ruky. Vykřiknu. Pes se vrhne do klubka zápasících lidí. Začnu se sbírat ze země. Rukou mi projede taková bolest, že si musím sednout. Chce se mi umřít. Lehnu si tu a dřív nebo později mě někdo ušlape. Ale předtím mě okradou a znásilní. Snad tahle myšlenka mě přiměje k tomu pokusit se zase vstát. Někdo mi sebere kabelku a podává mi ji. Otočím se, je to on.
„Jsi v pořádku?“
„Nevím, bolí mě ruka.“
„Odvezu tě do nemocnice.“
„Ne, nikdo by mě teď neošetřil. Zítra jdu do práce, poprosím kolegyni.“
Doprovází mě automaticky k domu. Poprosím ho, aby otevřel. Vyjdeme pomalu do dvanáctého patra, překračujeme strašlivé živočichy. Před vchodem do bytu musíme odstrčit několik číhajících skřetů, kteří by se rádi dostali dovnitř. Konečně jsme v té malé oprýskané chodbičce. Nechám ho, aby mě následoval do mého pokojíku.
„Mohl bych si dojít na záchod?“
„Jistě, vezmu si v koupelně obinadlo a pak se můžeš i vykoupat.“
Nevím, kde se ve mně vzalo přesvědčení, že tady zůstane. Následuje mě do koupelny. Z vedlejšího pokoje sem doléhá křik. Nemotorně se snažím otevřít skříňku nad umyvadlem, ale dvířka jsou zkřížená a jde to špatně. Pomůže mi. Ale v mojí skříňce není nic. Zmizela i moje krabička s univerzálním čističem. Zhroutím se na vanu. Snažím se zhluboka dýchat, ale nevydržím to a rozpláču se. Sedne si vedle mě a nemotorně mě obejme. Odstrčím ho. Stoupne si a pozoruje mě.
„Promiň.“
„Běž pryč, vypadni!“
„Co se stalo, co jsem ti udělal?“
„Myslela jsem, že jsem se ti normálně líbila, ale ty mě chceš akorát využít, to je ti málo? Mám nejspíš zlomenou ruku, nemám ani obyčejný obinadlo a mejdlo a ty na mě čumíš, když jsem takhle zubožená.“
Znovu si ke mně přisedne a pokusí se mě pohladit. Odstrčím ho.
„Jsem hlupák, promiň. Samozřejmě ses mi líbila. A chtěl bych tátovi pomoct. Ale asi jsem to všechno překombinoval a pěkně jsem to podělal, co? Strašně se mi líbíš, ale to jsem ti přece nemohl říct!“
Nereaguju, popotahuju a dívám se do země. On najednou vyskočí a vyběhne do chodby. Slyším znovu křik z vedlejšího pokoje. Myslím na svůj život, na to, jak ubíhal, aby mě dovedl zrovna sem. Za pár minut je zpátky. V ruce drží krabici s mými věcmi. Je tam dokonce i zbytek parfému, který jsem postrádala přes rok. Vděčně se na něj podívám. Požádám ho, aby počkal v pokoji.
Umyla jsem se, jak jen to šlo a pak jsem do koupelny pustila i jeho. V pokoji jsem se navoněla, s balíčkem obinadla se usadila na postel a čekala na něj. Jak bych teď ocenila nějaké krásné spodní prádlo, bělostně bílé, nebo černé s krajkou. Dlouhé tílko, které jsem si oblékla, mi nepřipadalo zrovna úchvatné. Ale jemu nejspíš ano. Zamknul za sebou a kleknul si mi k nohám. Hladil mě po nahých ramenou. Podala jsem mu obvazy, abych překonala rozpaky.
„Pomůžeš mi?“
Opatrně mi zafixoval zápěstí podle mých instrukcí. Pak mě políbil. Uhnula jsem a hned jsem toho zalitovala. Sklonil hlavu. Objala jsem ho nemotorně kolem krku. Jeho vlasy mě zašimraly na rukou. Lítost zmizela. Však on mě ještě políbí.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *