Děsivý

Píchá mě v boku. To je špatně, sakra, to je špatně. Přejdu do rychlé chůze. Přestanou mi odlétávat cákance od bot. Projíždím baterkou strop tunelu. Zahlédnu obrovské pavučiny. Pak zahlédnu, že z pavučin něco vyběhlo. Leknu se a bezděky se otřepu. Znovu se rozeběhnu. Už vidím světlo, nemůže to být daleko. Zaslechnu výkřik. Ne. Přece nemůžu jít pozdě! Snažím se pravidelně dýchat, ale plíce jako kdyby se nádechy trhaly, bolest je silnější, než úleva, kterou by jim měly dávat. Konečně vidím jasněji světlo. Je z obyčejné, zaprášené žárovky. Ještě zrychlím. Ale nohy už mě nechtějí poslouchat. Otřu si čelo. Déšť, pot, krev. Rukávy bundy mám krví úplně promáčené. Nemysli na to. On teď trpí, možná, že právě teď. Představím si ostnatý drát, který mi řezal ruce, jak řeže do jeho pokožky. Ne. Doběhnu ke dveřím a rozkládám papírek, který svírám v dlani. Chci do klávesnice u dveří zadat kód, který jsem tak složitě získala, ale zjistím, že dveře jsou pootevřené. V ten moment se ve mně něco zasekne. Přestanu dýchat. Z obočí mi přestane téct krev. Tkáně zamrznou. Všechno se smrskne do jediné myšlenky. Bylo to úplně zbytečné. Opřu se o zeď. Ztratila jsem tolik času, zranili mě a bylo to zbytečné. Probere mě další výkřik, slyším ho tak jasně, jako kdyby byl hned za těmi dveřmi. Sáhnu po pistoli, ale dělá mi to potíže, obě ruce mám pořezané od ramene až po loket. I přes obvaz krev prosákla bundou. Přesto mi větší starosti dělá levá noha. Skoro necítím prsty pod promočenou teniskou. Ne, starosti mi dělá něco jiného. On. On, kterému teď možná někdo působí bolest. Odjistím zbraň a kopnu do dveří. Za dveřmi je prázdná chodba. Doprava a doleva. Přímo přede mnou je zamřížovaná cela. Rozhlédnu se na obě strany a dojdu k cele, zbraň nataženou před sebou. Uslyším šepot. Přiblíží se obrovské, vyděšené oči. Poznávám ji.
„Je tady?“
Znovu to zašeptání.
„Neslyším tě, mluv nahlas!“
Něco ji strašnou ránou přirazí k zemi. Nelidský výkřik. Ucouvnu a rozhlédnu se na obě strany. Zleva běží nějaký muž a míří na mě kulometem. Jedinou ranou ho posílám k zemi. Samotnou mě překvapí, jak rychle a dobře jsem zareagovala. Jinak nikde nikdo. Rozeběhnu se druhou, kratší chodbou. Zabila jsem člověka. Je to vůbec možné? Ještě se ohlédnu. Leží na zemi, jako kdyby tam usnul. Utíkám. Mokré tenisky na hladké dlažbě. Mokré tenisky. Zničené džíny a bunda. Kdybych tak mohla řešit jenom to, že si brzy půjdu koupit nové. Doběhnu ke dřevěným dveřím a opřu se do nich. Nic. Cloumám klikou. Jsou zamčené. U dveří není nic, co by připomínalo klávesnici nebo displej. Ale na zemi něco zahlédnu. Ostnatý drát. Zvednu ho do ruky. Takhle zblízka vypadá spíš jako malá pilka. Je od krve. Zahodím ho. Mlátím do dveří, dokud můžu. Svezu se na zem. Co mám dělat? Snažím se usilovně přemýšlet. Co by udělal on? Všechno, udělal by všechno, aby mě zachránil. Já si můžu prostřelit hlavu, ale on nemůže. Vyskočím. Mám pistoli, mám všechno. Kdyby věděl, co jsem musela udělat, abych ji získala. Ještě teď cítím tu bolest v rozkroku. A to ponížení. Ale najednou jsem pyšná. Mám ji. A to je důležité. Rozkročím se a zamířím oběma rukama na zámek. Jak se to proboha dělá? Viděla jsem to jenom ve filmu. A tam vypadá všechno jednoduše. Umírání, sex. Za dveřmi někdo bolestivě zakřičí. Zavřu oči. A láska, hlavně teda láska. Vystřelím. Škubne mi v rameni. Vystřelím ještě jednou. A k mému překvapení se dveře okamžitě otevřou. Levou rukou je otevřu dokořán. Čekala bych středověkou mučírnu. Nacistické vězení. Ale ne tohle. Je to obrazárna. Čekala bych je oblečené v černém nebo v lékařských pláštích. Ale stojí tu pět lidí v civilním oblečení. Uslyším své jméno. Uprostřed místnosti, na ostnatém drátu, visí on. Má na sobě tričko, které jsem mu dala. Je promáčené krví. Celý je od krve, zasychá mu ve vlasech, téměř mu překrývá tetování na paži. Jedno oko vypadá, jako kdyby do něj někdo dlouhé minuty kopal. Zvedne se mi žaludek. Ale postřehnu jeho úsměv. Ten křivý úsměv, do kterého jsem se zamilovala. Věří mi. Věří mi, že ho zachráním.
Začnu střílet. Poprvé se nestrefím, ale jakmile se přestanu soustředit na jejich výkřiky, že jestli okamžitě tu zbraň nezahodím, on zemře, začnou padat jeden po druhém. Kašlu na to. Poslední spadne do louže krve. Obrazy jsou postříkané jasně červenou krví. Rozeběhnu se k němu, chci mu okamžitě sundat drát z krku. Ale obrovská rána mě povalí na zem. Necítím bolest, a to mě zaujme. Víc než to, že tam byl ještě jeden člověk. Příliš pozdě zvednu pistoli a mačkám spoušť, ale už je vybitá. Znovu mě trefí, tentokrát do břicha. Zírám na vyhřezlá střeva. Nebolí to. Ale hlava mi padá k zemi. Periferně vidím, jak se drát zařezává do krku. Nekřičí. Asi ho to taky nebolí. Zamrkám a zaostřím.

GAME OVER.

Mám to dneska zkusit ještě jednou? Jenom doufám, že jsem si to uložila před tím tunelem a mám bouchačku.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *