Estébák

Čekárna je přetopená. Svlékám si bundu i svetr, ale stejně mě za chvíli začne svědit v podpaží. Odtáhnu si košili od těla. Tonda mi říkal, že to dělají schválně. Chtějí nás vydeptat. Schválně si pozvou víc lidí, než můžou stihnout, abychom šli k výslechu úplně vynervovaní. Tonda. Proč jsem ho nedokázala milovat? Byl by to ideální manžel. Je chytrý. Tolik toho pro mě udělal. Dokážeme se spolu hodiny smát. Ale není to ono. V něčem by člověk neměl ustupovat. Byla jsem přesvědčená, že svoji opravdovou lásku poznám. A Tondu už možná nikdy neuvidím.

„Chcete říct, že jste Navrátila půl roku neviděla?“
„Neviděla.“
„Podívejte se, nemáme na vás celý den. Všechno mi tady okamžitě vyklopíte nebo přestanu bejt příjemnej.“
Ani chvíli nebyl příjemný. Šla z něj hrůza, jen jsem vešla dovnitř. Příšerný člověk. Příšerná místnost. Tmavá, bez oken, otlučený stůl, dvě židle, kovová skříň. Přemýšlím, co v ní asi je, když s hlasitým bouchnutím spadnou na stůl velké desky. Leknu se a očekávám něco strašného. Ale do dveří vejde nějaký jiný muž a řekne tomu nepříjemnému, že může jít. Otráveně se sebere a odejde.
Nově příchozího muže bych se nebála, kdybych už nebyla vyděšená. Představí se, a dokonce mi podá ruku. Pak se začne úplně normálně ptát.
„Antonín Navrátil je můj dobrý kamarád.“
V tom nelžu.
„Nikdy mezi vámi nic nebylo? Nikdy na vás nic nezkoušel? To mi chcete vykládat? Taková hezká dívka.“
Nečekala bych, že mě kompliment v takové situaci potěší.
„No on mě má rád. Hodně.“
„Pak vám určitě něco řekl, ne?“
„Ne.“
Ani teď nezvedne hlas.
„Dobře.“
Zavře složku, zmáčkne tlačítko na magnetofonu a ten se vypne.
„Řeknu vám to stručně. Jste v pěkným průšvihu. Jestli neřeknete, s kým jste spolupracovala, půjdete sedět. Na dva roky. Umíte si to představit? Dva roky ve vězení? Chcete si zničit život? Když nám řeknete, o koho jde a na koho jste napojení, dostanete maximálně podmínku a horší práci.“
Dojde mi vážnost celé situace. Vězení. Proboha, Tondo, co jsi mi to udělal!
„Promyslete si to. Nerad bych vás viděl ve vězení. Návštěvy ve vězení by mohly být zajímavé, ale radši bych vás pozval normálně na kafe.“
„Nevím, co mám dělat.“
„Ale víte. Možná ne hned teď, ale až si to srovnáte, přijďte.“

Ploužím se šedými ulicemi. Kolik takových večerů mi zbývá? Můžu si jít sednout někam do bistra nebo do baru s přáteli, zítra si můžu koupit svetr a o víkendu jet za babičkou. Můžu se toho všeho vzdát? Nemůžu. Půjdu tam hned zítra.
Ráno se probudím rozlámaná a zpocená, u snídaně se pobryndám vařícím čajem. Chladím si ruku pod proudem ledové vody a vím, že ať jsem v životě udělala cokoliv, proti tomuhle musím bojovat. Vypnu vodu a sednu si ke stolu. Do očí se mi derou slzy, vyleká mě to, musím být přece statečná! Zvednu se a jdu se rychle obléknout, abych je zahnala. Třesou se mi ruce, na chvíli se opřu o skříň, pohled na všechno ve mně vyvolává paniku, dva roky, co jsou to dva roky v životě člověka?
Nevím, kdy je mám znovu čekat. Nemyslím na to, dělám všechno jako předtím. Jenom občas mě strach stiskne tak, že se musím na chvíli zastavit v pohybu, protože se nemůžu hnout.

Jednou odpoledne se ke mně v průchodu přidá ten mladší vyšetřovatel, který mě nabádal k poslušnosti. Leknu se a chci okamžitě utéct.
„Jsem na tebe opravdu naštvanej.“
„To je mi líto. A odkdy si tykáme?“
„Nech toho. Co budeš říkat příště u výslechu?“
„Nic.“
„Já tě přerazím.“
„To by tak sedělo.“
Na chvíli se zastaví a dívá se na mě.
„Bojíš se mě? Jsem ti odpornej?“
Dlouze se zamyslím.
„Ne.“
Zase se dáme do kroku. Pak mě zachytí za rukáv.
„Pojď sem.“
Zatáhne mě do vchodu do domu za otevřené dveře a silou přirazí ke zdi. Pak mě políbí. Je to tak nečekané, že se nevzmůžu na slovo. Pak o tom přestanu přemýšlet. I o tom, co mě čeká, čím si projdou moji rodiče. Nemyslím na to, jestli měl někdy na rukou něčí krev, nechám ty ruce sahat po mém těle, jsem bezvládná, rozpadám se pod ním. Kdybych se v tu chvíli měla ke všemu přiznat, udělám to, pokud by to mělo znamenat, že tenhle okamžik nikdy neskončí.

Ve středu večer dojde na jeho slova. Domovní prohlídka. Jsou tři. On a ještě dva. On vypadá smutně a tváří se vyčítavě. Posadím se na židli a pozoruju své ponížení. Moje věci. Postupně se hromadí uprostřed pokoje. Moje knížky, fotky, spodní prádlo. Podívám se po něm a ucítím skutečnou nenávist. Všimnu si, že sahá za obraz a dojde mi, že tohle bude můj konec. Zapomněla jsem. Zpod obrazu sjede obálka a dopadne měkce na koberec. Sebere ji a rychle strčí do kapsy u bundy. Rozhlédnu se. Jeho kolega se zrovna hrabe v odpadkovém koši. Snažím se tvářit stejně nenápadně jako on. Zdá se, že to prošlo. Zachránil mě. Ale v tom okamžiku se mi vybaví ještě něco. Strachy mě rozbolí břicho. Přecházím po bytě jako lev v kleci. Za hodinu jeden z mužů někam odchází. Pokračují bez něj. Zeptám se, jestli si můžu dojít na záchod. Když se vracím k pokoji, uslyším křik.
„Ty ses úplně posral. Myslíš, že jsem slepej?“
„Prosím, udělej to pro mě a dělej, že jsi nic neviděl.“
„Ani náhodou, dej to sem.“
„Prosím tě…“
„Okamžitě mi to dáš, já volám a hned ji odvezem.“
„To nemůžeš. Víš, co by to znamenalo.“
„Jo, že máš po srandě. Co tě to napadlo? Takovejch můžeš mít deset a bez flastru!“
Stojím za dveřmi a snažím se slyšet, co říkají. Ztišili hlasy, takže všemu nerozumím.
„To přece… musíš mi nějak pomoct… pochop mě, nejde mi jenom o sex, to seš kámoš? … tak aspoň…“
„… to není možný tohle… to fakt nemyslíš vážně…“
„… to je v prdeli… tak aspoň chvilku….“
„…hodinu, dávám ti hodinu… já tě nenávidim. Tak dvě. Pak volám. A zůstanu celou dobu tady.“
Zahlédnu za dveřmi stín a rychle se vzdálím. Ještě chvíli spolu rozmlouvají, ale to já už stojím v kuchyni. Zhasla jsem světlo a přistoupila k oknu. Vzpomínám na Tondu. Kde teď je? Kde budu ještě dnes v noci já?
Vrznou dveře. Neotočím se. Zavře za sebou a potichu dojde ke mně. Obejme mě. Pomalu se otočím. Dívá se na mě. Napadá mě, že to je možná na dlouhou dobu naposled, co jsem sama s mužem.
„Máme dvě hodiny. Posrala jsi to. Udělal jsem pro tebe všechno, co jsem mohl, ale ty jsi to úplně podělala.“
„Já vím. Můžeme si o tom dvě hodiny povídat.“
Pousměje se. Políbí mě. Pak se ještě na chvíli vzdálí a zeptá se, jestli se tady dá zamknout.
„Ne, nedá.“
„Ježiši. No slíbil, že zaklepe, kdyby to bylo nutný.“
„Budeš dávat pozor?“
„Budu něžnej, neboj.“
„To nemusíš. Tak to nemyslím.“
Sedačka zavrže a on ještě pořád neodpoví.
Pokud můžu soudit, tak nedal pozor. Ale měla jsem jiné starosti. Abych nebyla moc slyšet. Abych si zapamatovala každý jeho dotek.
Odpočívám na jeho rameni, už mě zase líbá a hladí mě po vlasech.
„Vím, jak jsi to myslela. Ale kdybys čekala dítě, pustili by tě brzy.“
Tohle mě nenapadlo.
„A co ty?“
„Postarám se o tebe.“
„Ne, co by bylo s tebou?“
„To je přece jedno.“
Tohle si ještě budu muset promyslet. Ale na to bude spousta času.
„Teď už budu opravdu něžnej, promiň.“
Jako by na tom záleželo.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *