Hříšníci

Něco mě vzbudilo. Chvíli se objímám s tou blažeností, kterou cítím. Hebká přikrývka. Teplý vzduch. A on je někde blízko. Otočím hlavu a vidím tmavou siluetu. Přiblíží se ke mně a ucítím pohyb jeho ruky.
„Pojď se podívat na ten výhled, rozednívá se.“
Nechám se v objetí odvést k sedačce u okna. Posadíme se, on si položí mou hlavu na rameno a já se mu stulím do náruče. Je to nádherné. Schválně vybral pokoj ve vysokém patře. Máme město před sebou. Pár rozsvícených oken, ostatní ještě spí. Blednoucí tma. A jeho tělo. Natočím se k němu. Shrne mi vlasy dozadu a políbí mě na spánek. Otřu se svými rty o jeho. Jemně, téměř sotva postřehnutelně, mi je přejede špičkou jazyka. Přitisknu se k němu, ale on se ode mě oddálí, aby mě v hlubokém polibku položil pod sebe. Vyhrne mi tričko, které je jako všechno ostatní v této místnosti šedé. Jeho oči jsou v tomto světle šedé. Koberec, na který odhodí svoje šedé kalhoty, je šedý. Pocítím temnou závrať z neskutečného blaha, které prožívám. Vzpomenu si na svého muže a konejšivou šedou blaženost protne rudý proud krve. Proč tohle nemůžu prožívat s ním? Proč bych se jím nenechala vzbudit kvůli východu slunce a proč mu nedokážu po celé noci spánku nastavit rty? Podívám se doprava na šedou oblohu. Bylo by to tak jednoduché. Nebylo by to jako teď, kdy nevím, jestli silněji vnímat jeho rty nebo jeho pohyby uvnitř mého těla, abych si to pak mohla donekonečna přehrávat doma před usnutím. Představuju si, že za všemi těmi zhasnutými okny se spí a jenom tady se dva lidé milují.
Probudím se v posteli. Ještě spí. Ale ještě než se po sprše usuším ručníkem, je u mě. Vezme mě zpátky do sprchy a tam mi lehce drsně znovu myje celé tělo.
Když si pak dojdu na toaletu, s potěšením zjišťuju, že ty čtyři hodiny do odjezdu můžeme strávit v bělostném povlečení. Vejdu do pokoje a vítězoslavně mu to oznámím. Zatáhne žaluzie a závěsy, jeho jasně modré oči zešednou, a když padám na postel, slyším rozpustilý smích.

V letadle si musím vzít hned dva prášky proti bolení hlavy. Starostlivě to pozoruje. Málo jsi spala. A líbá mě na ucho. Pak na rty. Za chvíli má moji ruku v rozkroku, a kdybych se nevzpamatovala, začal by mi nejspíš za chvíli stahovat kalhotky. Vytáhnu jeho ruku zpod mojí mikiny a teprve pak nás napadne, že jsou tu vlastně záchody.
V taxíku z letiště ležím na jeho rameni.
„Ještě nikdy jsem nebyl ve městě, ze kterýho jsem viděl jenom hotelový pokoj.“
Moje pocity se nedají popsat. Všechny jeho studentky se můžou zahrabat. A já stejně nejsem žádná studentka. Jsem žena jeho syna.

Nevolala jsem mu. Čekala jsem, až se ozve sám. Nebo taky ne. Třeba tohle bylo naposled. Čekání začíná být bolestivé. Něco mě zevnitř spaluje, jako kdybych v sobě měla nějaký jed, který mě pomalu zabíjí. V tom čekání vůbec nevnímám, že mi už týden mešká menstruace. Najednou mi dojde, co by to mohlo být. V první chvíli mnou projede prudká radost. Představuju si, jak po mně stékalo to horko, po ruce, na břiše, otřelo se mi o tvář, a jak několikrát vybuchlo ve mně. Radost vystřídá nezvykle silné dojetí.  Čekám dítě se svým tchánem.
Nic si nenamlouvám. Voda, kterou piju, když jsem s ním, je čistší. Moje oblečení je lichotivější. Moje nohy jsou štíhlejší. Připadám si jako právě vytažená z inkubátoru. Dokonalá a čistá žena.
Už si myslím, že mi nikdy nezavolá ani nenapíše. A najednou stojí ve dveřích.
„Co tady děláš?“
„Viděl jsem ho odcházet.“
Líbá mě a hladí a já konečně zase cítím jeho dech, jeho vždycky čistý dech.
„Ty nemůžeš?“
„Ne, můžu.“
„Pojď ke mně, lásko.“
Ležíme natažení na gauči. Obrátím se k němu a on mě okamžitě začne hladit na prsou.
„Stalo se něco?“
„Proč jsi mi nezavolal?“
Odmlčí se. Trochu se mu zadrhne hlas.
„Nevím, jak bych to vysvětlil. Tak strašně jsi mi chyběla. K čemu je telefon? Musel jsem tě vidět.“
Uleví se mi. Všechno bude dobré. Hladíme se a povídáme si. Sjede mi rukou na břicho a já se rozpomenu.
Tohle je kapitální průser. Tak proč jsem tak šťastná?

Sdílení

2 odpovědi na “Hříšníci”

  1. To je prostě život. Děláme, co dělat nemáme, a jsme šťastní z toho, z čeho máme mít výčitky. A když to tak není, hlodá v nás červíček zvědavosti. Tak to prostě je – jinak bychom ničeho nemuseli dosáhnout.
    Příběh je moc pěkný, až jsem se po dočtení jenom tak bez cíle zamyslela…

    1. Díky, hezky jste to popsala. Někdy jsme ti poslední, kteří by mohli katastrofu odvrátit. Jako kdyby za nás v tu chvíli rozhodoval někdo jiný. Život je složitý a vůbec ne dokonalý.
      Přeju hezký den!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *