Nevybíravý

Otevřu oči a zvykám si na ostré světlo. Stejně vidím pořád rozmazaně. Nade mnou se otevře jakýsi průhledný kryt a z rukou, nohou a pasu mi sjedou silné pásy, které mě držely na podložce. Jsem zmatená a trochu se bojím. Když si sednu, někdo mi podrží za čelo hlavu, za chvíli pochopím proč. Zvracím do připravené nádoby a všechno se mi začíná vybavovat. Vezmu si nabízený nahřátý ručník a otřu si zpocený obličej.
„Chtěla bych si jít hned lehnout.“
Hezká žena v bílém plášti mi pomůže obléct si tričko a tepláky a odvede mě do chodby a do mého pokoje. Po cestě mineme ještě dvě děvčata a jednoho muže ve stejných bílých tričkách a šedých kalhotách. Muž jde s doprovodem, dívky se vlečou pomalým, ale trochu jistějším krokem ke konci chodby. Minou nás dva robůtci, tiše vysávají a leští podlahy. Můj pokoj mě na chvíli rozptýlí, vidím svoje věci, cítím, že je čistý a uklizený a až se osprchuju, bude mi ještě líp. Ale voda mě pálí na rozedřených zápěstích a kotnících a pohled do zrcadla stojí za to. Tváře vypadají bez makeupu jako sežehnuté a vlasy už zase změnily barvu, jsou tmavé a matné a vypadá to, že jich je o něco míň. Lékařka mě pozoruje a nacvičeně se na mě usměje. Poznávám jí, často komunikuju právě s ní.
„Všechny fyzické změny jsou jenom dočasné. A jednou budete ještě krásnější.“
K čemu mi to bude? Ještě nikdo se odsud živý nevrátil. Ale byla to moje volba. Pokud jsem nějakou měla.
Vezmu si nové oblečení, které mám připravené na posteli, je to krásná propínací mikina a kalhoty, vybírala jsem si je minulý týden. Během příštích několika hodin mi bude střídavě horko a zima a budu se pořád svlékat a oblékat. Lehnu si do čistě povlečené postele, je to tak příjemné, že se neovládnu a se vzdychnutím popotáhnu. Dostanu tři injekce a téměř okamžitě usnu.

Probudím se svlečená a je mi to tak nepříjemné, že se vztekem dojdu ke skříni a hned popadnu něco čistého a obléknu se do toho. Hodinky na levé ruce mi zavibrují, hlásí buď zvýšený tlak nebo dehydrataci, je mi to úplně jedno, mám chuť je vyhodit z okna, ale to by tu nějaké muselo být, na stěně je jenom projekce hustého lesa v mlze. Začnu zuřivě kopat do skříně a škubat za náramek hodinek a výsledek se brzy dostaví. Otevřou se dveře a v nich dvě osoby v bílém, muž mě usadí na židli, žena mi chytne ruku a píchne injekci rovnou do žíly. Mám chuť kopnout jí do obličeje, ale vztek rychle zmizí. Dostaví se dobře známá apatie.
„Nechtěla byste si pozvat vizážistku, než se půjdete najíst? Nebo si budete přát snídani sem?“
Protáhnu se a zívnu. Muž mě se zájmem pozoruje, a tak na něj vypláznu jazyk. Bývala jsem tak hezká, ty jeden zmetku. Kdo vůbec může dělat takovou práci? Jedině někdo úplně pošahaný. Jako už víckrát mě napadne, že tady třeba ani není dobrovolně, třeba taková místa dostávají doktoři za trest. Kdo by dobrovolně zkoušel experimenty na lidech jako jsem já a pak se je snažil dát zpátky dohromady? Všichni jsme tady nepříjemní, protože máme i přes všechny dávky léků bolesti hlavy a budíme se zohavení. Luxus, který nás obklopuje, mě osobně spíš popouzí. Všechno jsou to věci, na které bych si nikdy nevydělala.
Nechám se upravit a obleču si nové přiléhsvé šaty, jsem štíhlá, jako jsem nikdy nebyla a můžu nosit cokoliv. Makeup sprejovaný v několika vrstvách mě skutečně dělá hezčí, než jsem byla. Kdyby mě aspoň tak příšerně nebolela hlava. Myslela jsem si, že si na to zvyknu. Ale tady si nezvyknu na nic. Na to pohodlí. Na to podlézání po hodinách, kdy si se mnou dělají, co chtějí. Na nic si nezvyknu. Ani na ten pocit, že už nemám dluhy a do konce života nebudu muset nic dělat.

Ten den je prvního prosince a já vejdu do jídelny zachmuřená a jako vždycky po stejné injekci apatická. Za simulovanými okny padají sněhové vločky a neupravená dívka vykládá zaníceně něco lékařce, která starostlivě naslouchá. Malinkatí roboti kličkují mezi stoly a židlemi a bez ustání uklízí. To všechno si budu pamatovat, protože těsně potom vešel do dveří mladý muž a já jsem se do něj na první pohled zamilovala. Snad to bylo bezvýchodností mého mladého života, který se upsal ďáblu za něco tak směsného, jako jsou peníze, ale rozhodně se mi nikdy nic takového dřív nestalo. Samozřejmě, že byl hezký. Ale bylo to hlavně jeho neutrální a přirozené vystupování, které mě tak zaujalo. Podivně se sem nehodil, protože tady každý něco předstíral. Lékaři a ošetřovatelé vlídnost, kterou maskovali své největší opovržení a my vyrovnanost a sebejistotu, že všechno děláme vlastně pro dobro lidstva. Tohle nebyl ani lékař ani ubohý laboratorní vzorek, byl to nějaký technik. Nesl černý kufřík, došel do jednoho rohu a ze zdi vytáhnul jakousi skříňku. Nepřemýšlela jsem o tom, co dělám, došla jsem k němu a zírala na něj. Když si mě všimnul, usmál se, naťukal něco do malé obrazovky a skříňka se zase zasunula. Tehdy začal můj druhý život v tomhle vězení.

Nedá se říct, že by mě přímo vyhledával, ale byl vždycky potěšený, že mě vidí. Každý můj návrh přijal slovy, že to by si nenechal nikdy ujít. Opakoval, že já jsem na prvním místě, že je tady proto, abych byla šťastná. Moc se mi to nezdálo. Testovala jsem hranice, kam až můžu zajít. Zdálo se, že žádné nejsou. Byl dokonalý. Přestala jsem ho napínat a nehnuli jsme se od té chvíle od sebe ani na krok. Dokázal se se mnou milovat několik hodin v kuse. Pak lenošit. Celou noc se dívat v kině na jeden film za druhým. Dokázal mě povzbuzovat. Čekal na mě, když jsem byla v testovací jednotce. Říkal mi, že jsem ze všech nejsilnější a odejdu odsud živá a zdravá. On půjde se mnou. Poprvé v životě jsem někomu zcela důvěřovala.

Skoro mě přestala bolet hlava. Občas se i usmívám. Už si skoro neobjednávám nic nového, skoro nic nepotřebuju. I na testy chodím beze strachu, vnímám ho jako nutnost pro můj další život. Život s ním?
Hodinky mi zavibrují, a tak je zvednu ke dveřím. Otevřou se. U každé oddělené jednotky stojí lékař, někteří testovaní už sedí nebo leží uvnitř. U mojí jednotky stojí moje krásná lékařka a on. O něčem spolu tiše diskutují, lékařka vypadá rozčileně. Asi se stala nějaká závada. Třeba tentokrát do té díry nemusím a on na mě nebude muset několik dní dny čekat! S úsměvem k nim vyrazím. Ale vždycky jsem slyšela i trávu růst a tohle zní vážně.
„Vy víte, že tohle ještě nikdo nepřežil.“
„Následkem této simulace ještě nikdo nezemřel.“
Už jsem u nich. Oba se mě leknou a zkoumavě si mě prohlíží. Nejspíš oba přemýšlí, co všechno jsem slyšela.
„O čem tu mluvíte? Co ještě nikdo nepřežil?“
Lékařka se na mě přísně podívá.
„Detaily testování nesmíte znát, to přece víte. A buďte klidná, následkem žádného testu nikdo přímo nezemřel.“
Agresivně jí popadne za ruku.
„Nepřímo. Až za pár měsíců. Nejspíš následkem právě TOHOTO testu.“
Rukou poklepe na monitor jednotky, druhou rukou jí stále drží. Znejistím.
„Co se mnou budete dělat? Něco mi už teď říct musíte!“
Lékařka se snaží vyprostit z jeho sevření.
„Nic se vám nestane. Můžete se spolehnout.“
Pustí její ruku a popadne jí za obě ramena. Brýle na jejím nose začnou poskakovat nahoru a dolů. Oba se na mě ve stejnou chvíli otočí.
„Radiační záření. Chtějí ti vyvolat radiační syndrom a pak tě vyléčit.“
Zhrozím se. Už takhle začínám připomínat někoho, kdo skoro vyletěl komínem. Co se mnou bude po tomhle?
Lékařka se ho snaží odstrčit. Vypadá to, že má sílu, vrazí do něj a on se jí pustí. Rozčileně se na ní vrhne. Ona vykřikne. Brýle spadnou a někdo z nich na ně šlápne, uslyším křupnutí. Padají rány. Vidím krev. Jako ve snách se natáhnu, abych ho popadla za ruku. Vysmekne se mi a padá. Hlavou narazí na roh proskleného boxu. Pak žuchne na zem. Vytřeštím oči na tu šílenou ženskou, jestli něco udělá, ale drží se za nos, ze kterého jí příští krev a sedá si na zem. Skloním se k němu, oči má otevřené, rty pootevřené. Z rány na hlavě mu vytéká jakási bílá tekutina, otřu jí rukou, abych se podívala na ránu, ale přibývá další, jako kdyby vytékala z té rány, to přece není možné, co to je, lepí to a smrdí to jako montážní pěna. Zvedne se, sedne si a ohmatává se, najde ránu a přejede po ní prsty, zakleje a vytáhne z kapsy nějaký kapesník a nacpe si ho na ránu, dívá se na můj úžas poněkud nechápavě a ze mě vyjde jenom nějaký nesrozumitelný zvuk, než se složím. Je to android. Nejspíš bude částečně organický, ale není pochyb o tom, že mého přítele vyrobili lidé, aby jim sloužil.

Proberu se v posteli a evidentně nejsem po testování, asi mě nechali být, když jsem omdlela, on sedí u mě a starostlivě se na mě dívá a já ho okamžitě vyženu pryč. Odháním všechny, kdo se mi odváží vlézt do pokoje, je mi jedno, že jsem podepsala smlouvu, ať si se mnou dělají, co chtějí, ale sama nikam nejdu. Po několika dnech se doštrachám do koupelny, podívám se na svůj nenalíčený obličej, jsou na něm drobné jizvy, vypadám, jak vypadám, jak jsem si mohla myslet, že se to všechno může dít, normální chlap by se mě ani nedotknul! Představím si, jak jsme spolu leželi propletení v posteli, jak jsem se ho dotýkala po celém těle a on mě a jako už několikrát v tomhle domě hrůzy se pozvracím.

Nezúčastněně si lehám do jednotky, poprvé mě napadne, co se stane s tím prádlem, co mám na sobě, když sem lezu, jsou to takové tenké kalhotky a široký pás přes prsa. Nejspíš ho rozstřihnou ještě než mě připoutají, ale to už se blíží obrovská injekce, která mě kdysi děsila. Teď už mě neděsí nic, snad jenom ta ruka, která drží mojí, nikdy jsem si nevšimla, jak nepřirozené má nehty, musela jsem být opravdu dokonale mimo. Vypadá potěšeně, že jsem tentokrát konečně jeho ruku neodtáhla, radostně něco vykřikuje, sliby a přísliby a já se propadám do měkké tmy.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *