Nezvratný

Vůz jede tak tiše, že zkresluje svojí rychlost. Letí ulicemi jako tažný pták, lehký šum kol není uvnitř o nic hlasitější než plynulé mávání křídly. Podívám se na tachometr, trochu zpomalím, ale hned zase přidám. Něco mě táhne, nutí jet rychleji, než je nutné, ale jde to jen těžko uvolnit. Pojedu tak dlouho, dokud se dokážu soustředit, dokud úplně nepadnu vyčerpáním. Snažím se nemyslet na to, že ještě včera bylo všechno v pořádku, ale samozřejmě na to myslím, jela jsem autem stejně jako teď, okno pootevřené, poslední sluneční paprsky mě nutily mhouřit oči i přes tmavá skla a neměla jsem ponětí, co mě čeká, až zastavím. Poslední dny byly poklidné, jeden druhému velmi podobné, nebyly dokonalé, ale byly těmi nejjasnějšími v mém dosavadním životě. Nepodobalo se to ničemu, co jsem zažila a stálo to za všechno. Bylo potřeba riskovat, udělat něco, co by mi dřív nepřipadalo správné a další život pak prožít na útěku, v cizí zemi, ale vůbec mě to neděsilo. Zapadalo to do sebe od prvního kalného rána, kdy jsme spolu měli být poprvé sami celý den a pak celou noc. Byla zima, stáli jsem na balkóně oprýskaného bytového domu a čekali, až se otevřou jedny dveře od bytu a on si mě tisknul na hrudník, cítila jsem vůni jeho krku, směs nových bavlněných vláken a brzkého vstávání, chtěla jsem už jít dovnitř, protože se mi chlad zakusoval do uší a do tváří, ale měli jsme čekat tady, všimnul si, jak se celá klepu zimou, dělalo se mi z toho mrazu až nevolno, vzal mi ruce v teplých rukavicích do svých a přiblížil si je k obličeji a foukal mi na ně, ale k ničemu to nebylo, zkusil mě políbit a když jsem pootevřela rty, chlad se skutečně rozplynul. Všechno, co pak následovalo, bylo tak přirozené, že mě ani neudivovalo, jak je to překrásné, takhle to prostě mělo být, nezbývalo než prociťovat tu blaženost.
Ale teď je po všem a nikdy se to nebude opakovat, zůstala jsem sama na celý zbytek věčnosti. Jsem dokonce ještě opuštěnější, než když jsem ho neznala, protože doplnil tu druhou půlku, která mi chyběla a ta je teď pryč. Automaticky jedu tam, kam jsme měli odjet spolu, všechno účelně, diskrétně, vlastně ani nemám, kam už bych jela jinam, všechny cesty zpátky jsou uzamčené, začínají se mi chvět ruce a zuby musím tisknout pevně k sobě, aby se mi nerozdrkotaly. Tolik jsem mu důvěřovala, že mě ani nenapadlo, že by se něco nemělo povést, ale byl tady slabý článek, vždycky je zřejmě nějaký slabý článek a byl tak banální, že bych se až rozesmála, byl tady přece od začátku, starý závazek, čárka ve statistice, jedna z tisíce žen na světě, která pro mě nic neznamenala a pro něj už jenom prvek, který je třeba obejít, nevýrazná, ničím zajímavá, ani dobrá, ani špatná, která tam ten den neměla co dělat. Čekala jsem v autě, dávno měl přijít, stmívalo se, zavolala jsem mu, ale nezvedal to, nepropadla jsem panice ani když přijelo policejní auto, neobratně jsem vycouvala, nebyla to panika, bylo to náhlé a nezvratné prázdno, ještě jsem ho zahlédla, ale nešel sám a vlastně ani nešel.
Teď jedu podle plánu pryč, už celou noc a skoro celý den a měla bych dávno někde spát, ale nedává to smysl, proč bych měla jít spát a pak vstát, k čemu jsou mi všechny věci, které mám v kufru, nové přebarvené vlasy, nové oblečení, nové doklady, všechny plány, to byly naše plány a já bych se vzdala, ale není komu.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *