Pohádkový

Tolik se těším. Nejde to snad k ničemu přirovnat. Na ulici už padnul soumrak. Jdu podél oprýskaných zídek a rozhlížím se na obě strany. Je to vlevo. Číslo je sotva viditelné. Ale je to ono. Zachvěju se. Už vím, jak se cítím. Jako když jsem byla malá a těšila se na Vánoce. Dojdu před branku. Takový dům jsem vůbec nečekala. Je to nádherná vila, částečně skrytá neudržovanou zahradou. Vezmu za rezavou kliku a otevřu. Schodiště hlídají dva omšelí lvi. Vystoupím po prvních dvou drolících se schodech a pohladím jednoho lva po tlapě. Jdu pomalu nahoru a snažím se zklidnit dech. Jestlipak mě odněkud vyhlíží. Jestlipak se tak těší jako já. Jsem na konci schodiště. Po pravé straně se rozprostírá zahrada, rozeznám několik zarostlých záhonů, ale je už skoro tma, takže jenom podle vůně hádám, že jsou tu růže, spousta růží. Vlevo zahrada končí hned za domem, ale před ním je kamenný bazén. Nahnu se přes zábradlí. Na dně je trochu vody. Představím si to tu za bílého dne. Ševelení stromů. Šplouchání fontány v bazénku. Jeho, který mě v altánu hladí po ruce. Zaslechnu klíč v zámku. Dojdu ke dveřím a nadechnu se. Nepotřebuju letní den. Chci tuhle noc. Věřím, že tohle bude noc mého života. Dveře se otevřou a já odhodlaně zvednu hlavu.
Zvláštně se usmívá. Moc mu do obličeje nevidím, protože za ním svítí světlo.
„Pojď dál.“
Když stojím těsně u něj, lehce chytne moji ruku, přitiskne si ji na tvář a políbí ji. Pak ustoupí, abych mohla projít. Vejdu do chodby a on za mnou hned zavře dveře. Otočím se po něm. Čekala bych, že mě hned obejme, ale on mi s tím zvláštním úsměvem začne pomáhat z kabátu. Cítím z něj nezvyklou vůni. Vůni zvadlých květin a čerstvé hlíny. Pověsí mi kabát a najednou drží v ruce růži. Obrovskou rudou růži.
„Vítám tě.“
Vezmu růži do ruky a přivoním k ní. Je to tak silná, omamná vůně, že se mi na chvíli zatočí hlava. Podepře mě za zády. A políbí. Je to nečekaný, hluboký polibek. Ve chvíli, kdy se mu začnu poddávat, ucítím prudkou bolest na dolním rtu. Odtáhnu se. Oči mu svítí. Kousnul mě. Beze slova mě odvádí z chodby. Na stěnách a na zemi, všude jsou svíčky. Zakryté, ve svícnech, nebo jenom obyčejné, odkapávající bílé svíčky. Přísahala bych, že zvenku jsem viděla elektrické světlo. Sáhnu si na ret a na prstech mi zůstane krev. Jsme v obrovské jídelně. Je tady teplo. Naproti dveřím hoří obrovský krb. A ještě něco tu okamžitě upoutá moji pozornost. Vedle krbu je ozdobený vánoční strom. Vůni tlející zeminy vystřídá vůně jehličí. Usadí mě ke stolu. Usadí se naproti mně. Zdá se, že je všechno připravené. Jídlo vypadá, jako kdyby ho někdo právě přinesl na stůl. Ukážu na strom.
„Co to má znamenat?“
Odpovědí je mi jenom záblesk v očích.
„Je červen, proč tady máte vánoční strom?“
„Ten je tady už celá léta. Dobrou chuť.“
Vůbec ničemu nerozumím. Ten stromek je živý a vypadá, jako kdyby tady byl pár dní. A proč se v červnu topí v krbu? Podívám se znovu na něj. Připíjí mi.
„Na dnešní noc.“
Zatrne mi ve slabinách. Těším se. A trochu příjemně se bojím. Cítím, jak mě zraněný ret pořád bolí, a mám pocit, že se mi ještě pořád točí hlava z té omamné růžové vůně. Najednou si nemůžu vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Vzpomínám si na cestu ulicí, na zrezivělou branku. Ale co bylo předtím?
Snažím se aspoň něco sníst. Je to úplně jiné, než všechno, co jsem dosud jedla. I hudba, kterou slyším slabě hrát, je jako z jiného světa. Ale hlavně on, on je jiný.
„Ty máš kontaktní čočky? Myslela jsem, že máš hnědé oči.“
Jenomže já si najednou nedokážu vzpomenout na to, kdy jsem ho viděla předtím. Vím, že ho znám. Ale odkud ho znám?
Neodpoví. Vstane, vezme svoji sklenici a dojde ke mně. Pokyne na moji sklenici a já ji poslušně vypiju. Pak mi podá svoji a já pochopím, že mám vypít i tu. Když dopiju, podá mi ruku. Vstanu.
„Teď si běž rozbalit dárek.“
Trochu se motám. Nápoj byl sladký, ale necítila jsem v něm alkohol. Tak co se to se mnou děje?
Otočím se na něj.
„Co se to děje?“
Něžně se na mě usměje.
„Jsme zamilovaní.“
Vrátím mu úsměv. Ano, jsme zamilovaní. Na chvíli se zadívám z okna. Kolik let jsem na tohle čekala? Kolik dní, kolik hodin. A teď je to tady.
Pod stromkem leží veliká krabice zabalená ve starodávném vánočním papíře. Rozvážu mašli, sundám papír a otevřu víko. Jsou to krajkové šaty. Ohlédnu se po něm.
„Ano. To jsou tvé svatební šaty. Chci, aby sis je teď oblékla a počkala tady na mě.“
Než stihnu cokoliv říct, je pryč. Vyndám šaty z krabice. Krajka už je hodně stará a je cítit zatuchlinou. Je to zvláštní, ale nevadí mi to. Mám dojem, že dneska je všechno tak, jak to má být. Ve chvíli, kdy se upravuji před zrcadlem, uvidím ho těsně za sebou. Leknu se.
„Neboj se. Ničeho se neboj. Slibuji ti, že to bude krásné.“
Tohle není ten muž, kterého jsem nedávno poznala. Možná je to jeho tělo. Ale není to on. Má dokonce jinou barvu očí. Ruce, kterými mi navléká prstýnek, má úplně ledové. A rty, které mě políbí, jsou tvrdé a cítím z nich spadané listí. Jsem trochu omámená, možná tím, co jsem vypila, možná tou neskutečností. Tenhle muž, tenhle dům, to je všechno, jak jsem si to vysnila. Nechám se v náručí odnést do patra, do veliké postele s nebesy. Ještě se zahlédnu ve velkém zrcadle a musím připustit, že ani já nevypadám úplně jako já. To mě přesvědčí poddat se všemu, co má přijít. Nekonečná noc. Noc něžných, ledových doteků, polibků, po kterých mi teče krev, po kterých nedokážu tlumit ani povzdechnutí.

Ráno se probudím do slunečného dne. Cítím se nádherně. Rukama hladím prostěradlo pod sebou a vnímám tu neskutečnou radost a štěstí. Otočím se. Sedí na posteli a usmívá se. Trochu stydlivě. A já si toho okamžitě všimnu. Má hnědé oči. Rozhlédnu se po pokoji. Vypadá to na úplně obyčejný panelákový pokoj s počítačem na stole. Obyčejnou šatní skříní. Na oknech nejsou závěsy, ale žaluzie. Podívám se nahoru a nevidím postel s nebesy. Trochu se leknu a podívám se po něm. Tváří se, jako kdyby něco provedl. Prohlédnu si své ruce, nejsou na nich žádné škrábance a na levé ruce nemám prstýnek. Olíznu si ret. Není poraněný. Obejme mě a hladí mě ve vlasech.
„Je všechno v pořádku?“
„Ano. Proč se ptáš?“
„Probudila ses tak rozzářená. A teď mi připadáš vylekaná. Nelituješ toho?“
„Jak bych mohla? Bylo to jako v pohádce.“
Usměje se a rozpustile mě políbí. Vůně spadaného listí je pryč. Cítím zase jeho. Jenom jeho.
„Bál jsem se, že se něco stalo.“
„Ale stalo.“
„Ano?“
„Jsme zamilovaní.“
Rozevře oči a pozoruje mě.
„Máš pravdu, já jsem zamilovaný.“
Povzdychne si a znovu mě obejme.
Jako v pohádce.

Sdílení

2 odpovědi na “Pohádkový”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *