Průšvihář

Nevím, jak bych vám ho popsala. Je hezký. Je strašně moc hezký. A má v sobě něco. Něco, něco, něco. Snažila jsem se na to přijít za těch nekonečných nocí, kdy jsem už věděla, že není nic, co by zaplnilo moji prázdnotu. Kromě něj. Byla jsem tak nadšená, že mám takového kamaráda. Budil pozornost, kamkoliv jsme přišli. Byl tak vtipný, sám sebou, nic nepředstíral. Nikdy jsem nikoho takového nepoznala. Někoho tak povrchního, nestoudného, laskavého, rozkošného. Bylo to tak krásné. Mít takového člověka ve svém životě. I když jenom jako kamaráda. Chlubila jsem se s ním. Užívala jsem si jeho galantnost, jeho zájem o mě. To jiskření.

„Nezvládám to.“
Na konci se usmál tak útrpně, že mě rozbolelo na místě, o kterém jsem nevěděla, že ho mám. Snad to byl ten chybějící kousek mě, který mi ukradnul. Seděli jsme u mě na terase. Byla jsem sama doma. Jeho rodina taky odjela, byl to jeden z těch mála okamžiků, kdy jsme byli opravdu spolu.

„Odjedeme někam spolu. A už se nevrátíme.“
Řekla jsem to s úsměvem, ale myslela jsem to vážně.
„To bych si přál.“
A taky se usmál.
Ani jeden z nás nebyl spokojený. Seznámili jsme se v čekárně u psychologa, takže by se dalo předpokládat, že nebudeme zrovna šťastní. Dva dospělí lidé bez objektivních problémů, ale plní bolesti. Ale spojovalo nás něco silnějšího. Nejen atraktivní zevnějšky a smutný výraz neustále překrytý úsměvem. Tak krásně se smál. Byl to ten nejvřelejší, nejchlípnější úsměv.

„Nezamilujeme se do sebe, slibuješ?“
Ve skutečnosti jsem to říkala hlavně sobě.
„Ne. Přátelství za to stojí.“
Snad kdybychom nebyli tak roztrhaní. Snad by nám stačilo přátelství.
Oba jsme potřebovali peníze. On pro svoji náročnou manželku a dvě děti a já, abych si kompenzovala všechno, co mi chybělo. A taky jsem chtěla být krásná. I když mi opakoval, že jsem krásná, to on pro mě přijel po plastické operaci nosu, když byl můj manžel v cizině. Ten si ničeho nevšimnul. Jenom on mi opakoval, že jsem byla krásná, a jsem ještě krásnější. Pak už jsem si jenom nechala zvětšit rty a prsa. Na to jsem potřebovala víc peněz. A na oblečení. Na to neustále trendům podléhající oblečení. Začali jsme spolu podnikat. Napřed legálně. Začali jsme okamžitě vydělávat. Dokonale jsme se doplňovali. Nevím, kdy nám to přestalo stačit. Asi když jsme oba chtěli větší byty. Dražší dovolené, které pro nás byly stejně nesnesitelné. Nevím, jestli byly horší ty, kdy jsem byla sama s manželem, nebo ty, kam jsme jezdili společně. Na jedné takové mi řekl, že svou ženu tak strašně nenávidí, že uvažuje, že by ji zabil.
„A co potom?“
„Žili bysme spolu.“
Milovala jsem tyhle naše řeči. Schválně jsem ho povzbuzovala.
„Spolu bysme se upili.“
„Ale předtím bysme se umilovali.“
To jsem na něm zbožňovala nejvíc. Byl perverzní, vulgární. Ale ke mně byl něžný. Viděla jsem to v živých barvách. My dva, krásní, stvořeni jeden pro druhého. Propleteni jazyky. V cárech našeho drahého oblečení. Sex pro sex. Láska pro lásku. Nekonečno ve vteřinách.
„Dám jí, co bude chtít a pak mě snad nechá jít. Ale potřebuju víc peněz.“
Horký noční vzduch čeřil hladinu bazénu. Hodil za sebe prázdnou sklenici a natáhnul se pro další. Nevydržela jsem tolik, jako on, a už jsem byla opilá. Prohlížel si moji postavu v černých plavkách s hlubokými průstřihy.
„Jsi nádherná. Měla bys být na prvních stránkách všech časopisů pro chlapy.“
Potěšilo mě to.
„Ne, necháme tě vyfotit a budu mít tvoji fotku ve svým bytě. Jenom já pro sebe. Celá ložnice bude pokrytá tvýma fotkama. Buď se umilujeme spolu, nebo se uonanuju nad tvýma fotkama, pokud mě jenom na minutu opustíš.“
„Doufám, že to první.“
Opile se tomu smál a já jsem se vznášela nad lehátkem.
Později začal dělat věci, o kterých mi nic neříkal. Kupoval mi čím dál luxusnější dárky. Věděla jsem, že se musí stát něco zlého. Ale nedokázali jsme to zastavit. Tenkrát jsem ještě mohla, ale neudělala jsem to. Nedokázala jsem mu nikdy nic zakázat.

Měli jsme se sejít. Nebral mi telefon. Nikdy bych to neudělala, ale zazvonila jsem u jejich domu. Nikdo neotevíral. Obešla jsem dům. Ležel v hluboké části vypuštěného bazénu. Dlouho jsme se na sebe dívali.
„Přinesla bys mi něco k pití?“
„Ne, vylez ven.“
„Nemůžu, mám něco s nohou. Přines mi něco, chci se opít.“
„Vždyť už jsi opilej.“
„Chci se upít. Dneska, nebo jindy. Ale radši bych už dneska. Zítra ráno už všechno skončí. “
„Nedělej to.“
„Řekni mi jedinej důvod, proč bych to neměl udělat?“
Klekla jsem si na okraj bazénu. Dívali jsme se na sebe tak dlouho, že mě začala bolet záda. V jednu chvíli jsem pochopila, že není důvod to ovládat. Jsme tu jen my dva. A vždycky tu budeme jen my dva.
„Protože tě miluju a nemohla bych bez tebe žít.“
„Nemiluješ mě. To mi říkáš proto, abys mě na chvíli zdržela.“
„Ne, miluju tě.“ Zadrhnul se mi hlas, ale musela jsem se zeptat.
„Miluješ ty mě?“ Zavřel oči.
„Jsi můj život.“
Otevřel oči a konečně se pousmál. Pohnul sebou směrem ke mně. Zaúpěl. Natáhnul se a vykřiknul. Doběhla jsem pro žebřík a pak jsem mu celou věčnost pomáhala nahoru. Jenom jsme se svalili na zem, políbili jsme se. Poprvé v životě. Bylo to neskutečné. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak všechno dopadne. Ve stejnou chvíli jsme ze sebe začali strhávat oblečení. Ve stejnou chvíli jsme začali utíkat do domu. Kulhal, ale přesto mě pobízel, abych si pospíšila. Konečně jsme byli v posteli. Prostěradlo se špinilo hlínou, šmouhami od krve a do sílícího letního větru se prodíraly naše výkřiky, doprovázející každý dotek a každý polibek. Začalo pršet, déšť cákal do oken a první výstřik doprovázelo bouřkové zahřmění. Pršelo celou noc a hřmělo neustále.

Probudilo mě zazvonění. Přitiskli jsme k sobě naše propletená těla ještě víc. Kopání do dveří. Rány. Museli nás od sebe odtrhnout.
Dívali jsme se na sebe.
Nemuseli jsme si nic říkat.
Budu na něj čekat třeba do konce života. Nebo on na mě.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *