Slečna Columbová

Všichni vedoucí a zaměstnanci se shromáždili ve venkovní táborové jídelně. Začala jsem nosit čaj a misky se sušenkami. Nic jiného jsme jim teď nabídnout nemohli. Byla to krásná noc, taková, kterých za celé léto moc není. Je teplo, ale není dusno. Od lesa vane teplý, svěží vzduch. A ty hvězdy. Chtěla bych se natáhnout na zem a pozorovat všechna ta souhvězdí, která nedokážu pojmenovat. Ale dnes mě na louku jen tak nikdo nepustí. Dnes večer v táboře někdo zemřel. Při večerní hře se vedoucí z oddílu starších chlapců zřítil ze skály u jezera. Byl na místě mrtvý. Našla ho Claire, jeho pomocná vedoucí. Myslím, že s ní chodil. Ale za těch pár dní jsem se zorientovala natolik, že jsem pochopila, že asi nebyla jediná, se kterou si tady dával schůzku při měsíčku. Rozdám poslední konvice a posadím se ke své nejlepší kamarádce. Je skleslá. Vím, že měla Johna moc ráda, kdysi do něj byla snad i zamilovaná. A teď je mrtvý. Chci ji obejmout.
„To je dobrý. Podívej, policie už je tady!“
Za rohem jídelny se skutečně objeví dva muži. Nemají uniformu, ale přesto je i mně hned jasné, o koho jde. Jeden z nich je velmi mladý. Je strašně rozcuchaný a má na sobě navzdory letnímu počasí plášť do deště. Představí se jako poručík Columbo. Jméno jeho nadřízeného zapomenu, natolik mě nezaujal. Náš kuchař na mě kývne a já se vydám za ním do kuchyně. Za chvíli už přinášíme policistům kávu, čaj a sušenky. Jsou usazení u zadního stolu a hrabou se v nějakých papírech. Podávám kávu mladému detektivovi. Zrovna zívá. Se smíchem odtáhne ruku od pusy a já zahlédnu dolní řadu jeho zubů. Poděkuje mi a já v ten moment zalituji, že jsem si dnes nedala víc práce s oblékáním.

Se mnou později mluví jeho kolega. Je docela příjemný. Chce jenom vědět, co jsem dělala celý dnešní večer a jaký byl můj vztah k mrtvému. A jestli jsem si nevšimla něčeho zvláštního. Trvá to sotva pět minut. Konečně jsme všichni zpátky v jídelně. Policisté po sobě pokukují, ale neříkají už nic. Děkují za spolupráci a chystají se k odchodu. Cítím zvláštní vzrušení z tak náhle vyrušeného klidu.

Ráno se dozvíme, že tábor nebude uzavřen. Dětem se namluví, že je mrtvý vedoucí v nemocnici. Jsem v šoku. Ne snad, že bych chtěla děti poslat domů, ale lhát? Sama to snad ani pořádně neumím. Snad se mě nikdo na nic ptát nebude. Se špatným pocitem odcházím z porady v jídelně do svého doupěte v kuchyni. Ještě je brzy, jsem tu první. Dám vařit vodu na čaj. Všechny úkony už zvládám dobře, nejsem zrovna šikovná, ale snažím se být pečlivá. Napouštím vodu do konvice na kávu a někdo zaklepe na dveře. Otřu si mokré ruce do šatů a otevřu. Stojí v nich poručík Columbo. Bezděky se začnu usmívat.
„Dobrý den.“
„Dobrý den. Slečno, nezlobte se, že obtěžuju, ale řekli mi, že tady určitě dostanu kafe. Můžu vás požádat?“
„Ale jistě. Pojďte dál.“
Snad proto jsem si dnes vzala své lepší šaty. Dokonce zná moje jméno! Chvíli se bavíme o počasí a pak se mě jakoby z povinnosti zeptá, jestli jsem si včera něčeho nevšimla. Odpovídám to, co jsem řekla včera. Ničeho zvláštního jsem si nevšimla. Odnese si hrneček pryč a já přemýšlím, jak dlouho může trvat vyšetřování takové nešťastné nehody. Doufám, že dlouho.

Náladu mi zkazí odpoledne Meghan. Meghan, má nejlepší kamarádka. Zdá se, že nejsem sama, kdo je z mladého policisty nadšený. Včera ji vyslýchal a od té doby k ní chodí s jednou otázkou za druhou. Před chvílí se jí dokonce ptal, jestli zítra nepotřebuje dovézt něco z města. Tak to by bylo.

K večernímu ohni jdu bez nálady. Nerozveselím se, ani když uvidím poručíka, jak u ohně s někým živě diskutuje. Patrně ho přemluvili, aby se zdržel. Zahlédne mě a kývne. Usadím se. Zírám do ohně a nemyslím na nic. Proto mě překvapí, když si ke mně najednou přisedne.
„Dobrý večer. Jak se máte? Vůbec jsem vás dnes neviděl.“
Usmívá se a hledá něco v kapsách svého zváleného kabátu. Pak vyndá cigarety.
„Jsem celý den zavřená v kuchyni.“
„A z toho jste smutná?“
„Jak to myslíte? Sama jsem si vybrala brigádu v kuchyni.“
„Připadáte mi smutná.“
„To se vám jen zdá.“
Vlastně asi opravdu nejsem smutná. Necítím nic. Ano, tak to je.
Za chvíli se zvedne. Leknu se.
„Jdete pryč?“
„Ano, nemůžu se zdržet, dneska ráno jsem vůbec nemohl vstát. Jak nespím osm hodin, nestojím za nic. Ale potřeboval bych ještě kafe než pojedu. Usínám vestoje.“
Říká to se smíchem a zapaluje si cigaretu.
„Pojďte se mnou, připravím vám ho.“
Zvedneme se a odcházíme spolu. Obejmu se rukama kolem pasu. U ohně bylo příjemně, teď se do mě zakousnul chlad.
„Není vám zima?“
„Trochu.“
„Půjčím vám kabát.“
„To nemusíte.“
Ale to už ucítím lehký dotek jeho tenkého pláště. Ke kuchyni dojdeme mlčky. Otevřu dveře, ale on se vzdálí s vysvětlením, že ještě musí na toaletu. Vejdu do kuchyně, zavřu za sebou a rozsvítím světlo. Cítím se jako kdybych tu stála poprvé. Dávám ohřívat kávu a srdce mi buší. Zahlédnu svůj obraz v tmavém okně. Už aby byl tady.
Konečně sedí proti mně. Usmívá se.
„Tohle jsem si vždycky přál.“
„A co?“
„Někdy vám to řeknu.“
Mlčíme. Prolomím ticho.
„Jak dlouho bude trvat vyšetřování?“
Napije se a podívá se na mě.
„Nevím.“
„Nevíte?“
„Bylo by to už dávno uzavřené, kdyby šlo o nešťastnou náhodu.“
„Jak to myslíte?“
Dlouho mlčí. Je tak hezký. A chytrý. Mohla bych mu vůbec připadat zajímavá?
„Ještě jsem o tom tady s nikým nemluvil. Ale myslím si, že pana Williamse někdo zabil.“
Jsem v šoku. Někdo ho zavraždil. To není možné. Přece zakopnul a spadnul ze skály. Byla tma. Kdo by ho mohl zabít?
„Proč by ho někdo zabíjel?“
„To ještě nevím. Ale až na to přijdu, budu znát vraha.“
Tváří se spokojeně. Nevím, co říct. V očích mu svítí, když začne horlivě vysvětlovat.
„Nemohla to být nehoda. Víc svědků z těch míst slyšelo křik, s někým se tam hádal. A takovým jako on, se nehody prostě nestávají, ani při bojové hře. Nikoho zrovna nechytal a nikdo nehonil jeho. Jak by mohl jen tak spadnout v místě, kde už nejsou stromy a je tam vidět i v noci? Měsíc byl skoro v úplňku.“
Nemohu si pomoct, ale musím začít přikyvovat. Zmocní se mě znovu to zvláštní vzrušení.
„Ale kdo, kdo to mohl být? Mohl to být kdokoliv!“
„To máte pravdu. Ale nebojte se. Já na to přijdu.“
„Přijdete mi říct, až budete znát vraha?“
Plácnu hloupě. Ale on se netváří pohoršeně. Usměje se.
„Budete první, komu to řeknu.“
Odchází a chce mě tu nechat samotnou a rozčilenou.
„Přijdu zase zítra.“
„Počkejte!“
„Dávejte si pozor na ostatní lidi. Dobrou noc.“
„Váš plášť, poručíku.“
Zarazí se ve dveřích. Svlékám si kabát a znovu pocítím slabou vůni pánské toaletní vody a cigaretového kouře.
„Díky.“

Když druhý den pije svou ranní kávu, s úlekem pocítím, že tohle bych si přála každý den. Připravit mu snídani, než vyrazí do práce. Povídat si u toho o tom, co ho ten den čeká. Pak by mě políbil ve dveřích a já bych mu mávala z okna.
„Co vás dnes čeká, poručíku?“
Usměje se, ale neodpoví.
„Mohl bych přijít na oběd?“
„Přijďte. Připravím vám ho osobně. To je to jediné, co pro vás můžu udělat.“
Směje se.
„To není pravda. Můžu s vámi o všem mluvit. Ani nevíte, jak je to důležité. Ale teď už musím jít.“
Obléká si kabát. Z kapsy mu vypadnou cigarety.
„Ach jo, měl bych konečně přestat.“
Vrátí krabičku zpátky do pláště.
„Musím si ještě jednou promluvit s tou vaší kamarádkou.“
„Poručíku!“
Otočí se ve dveřích, najednou je u mě, a než se stačím vzpamatovat, políbí mě na tvář.
„Jmenuju se Frank.“
A je pryč.

Přijde na oběd. Pak zase zmizí. Odpoledne se ke mně propašuje Meghan. Obviní mě, že se mnou není žádná řeč. Evidentně se z něčeho potřebuje vypovídat, ale dneska jí nemůžu pomoct. Pokolikáté bych už slyšela její milostné nářky? Každého čtvrt roku to bylo pro někoho jiného. A zrovna teď se jí musí líbit první muž, o kterého bych stála já.

On se staví večer. Hned nachystám kávu. Usmívá se.
„Chcete vědět, co jsem si vždycky přál?“
Usadím se naproti němu.
„Ano.“
„Tohle, tohle bych si přál.“
Rozpačitě se napiju svojí vody.
„Vyšetřovat vraždy?“
„Ano, to taky. To byl můj sen. A pak jsem si přál přijít z práce někam, kde by na mě někdo čekal. Někdo, s kým bych mohl o všem mluvit.“
Ještě se nestíhám stydět.
„Jak by měla dotyčná vypadat, poručíku?“
„Pro vás jsem Frank, už jsem vám to přece říkal.“
„Dobře.“
Usmíváme se na sebe. Prohlíží si mě, od tmavého ohonu, přes celou postavu až po bosé nohy v páskových botách.
„Je až neuvěřitelné, jak jasnou představu o ní mám. Asi tak metr pětašedesát, útlá v ramenou, světlé oči, dlouhé, tmavé vlasy.“
Tváře mi konečně polije červeň.
„Je milá, chytrá, je hezká, ale nejspíš o tom neví. Je skromná, a ještě po letech by se červenala, kdybych jí každý večer lichotil.“
Zázraky se dějí. Je to opravdu možné? Ale co já, co se očekává ode mě? Usilovně přemýšlím, co říct. Musím něco říct, nechci, aby ten okamžik vyprchal.
„A přemýšlíte o tom, jestli by to také chtěla ona?“
Zarazí se a já okamžitě zalituju toho, co jsem řekla. Ale už je to venku.
„Máte pravdu, jsem sobec.“
Mlčíme. Je mi jasné, že bych měla něco říct. Ale nejde to.
Zvedne se. Propadám panice.
„Franku, promiňte. Byla jsem drzá. Nechtěla jsem být, já…“
„Nic se neděje. Já se omlouvám.“
Stojí ode mě na dosah ruky. Jak jinak mohl skončit tenhle večer! Oblékne si plášť a je pryč.

Moje obavy se potvrdily. Ráno nepřišel. Je konec. Jednou větou jsem zničila něco ještě tak křehkého. Uklízela jsem nádobí od snídaně a najednou jsem se musela na chvíli posadit. Ten dotek jeho rtů na mé tváři. Napadne mě, že mě snad nikdy nic takhle nezasáhlo.

Stavil se v poledne. Omlouval se, že ráno zaspal. Staví se večer. Trochu mi odlehlo. Balvan se trochu nadzvednul. Ale stejně jsem měla pocit, že si něco namlouvám, že večer už nebude stejně nic. Měla jsem pravdu. Nepřišel ani večer. Když jsem domyla nádobí, udělalo se mi úplně špatně. Nevydržím to, napadlo mě. Vyběhla jsem ven. Začalo se stmívat, přesto jsem si dávala pozor, abych nebyla moc vidět. Hledala jsem ho. Musela jsem s ním mluvit. Na parkovišti jsem uviděla jeho auto. To mi dodalo energii. Proběhla jsem kolem jídelny, ohniště, kolem hřiště, kde ještě pár dětí hrálo fotbal. Mezitím se úplně sešeřilo. Došla jsem k umývárně. Vycházela z ní skupinka dívek. Záviděla jsem jim. Měly ručníky přehozené přes ramena a pištivě se smály. Také jsem bývala taková. Proč už taková nejsem? To první láska zničí všechnu bezstarostnost?

Za rohem budovy jsem ho zahlédla. Vypadal unaveně. Ale nebyl sám. Trochu jsem zacouvala. Byl s Meghan. Meghan se chichotala. Jak to může být moje nejlepší kamarádka? Proč ji mám ráda, když jí vlastně vůbec nerozumím? Pak jsem si všimla jejího oblečení. Měla na sobě poručíkův plášť. Vzpomněla jsem si na ten pocit pláště na svých nahých ramenou, na vůni, která ho provázela a ucítila jsem slzy. Nevím, kde se ve mně vzala ta potřeba je sledovat. Asi jsem to musela pohřbít úplně. Vydali se do lesa. Zastavili se asi sto metrů za cestou. Zůstala jsem za stromem kousek od nich. Konec, tohle je konec. Utřela jsem si slzy do rukávu. Dech se mi trochu zpomaloval. Postřehla jsem, že začínám vnímat, o čem spolu mluví.
„Pojďte zpátky Meghan, nemá to smysl.“
„Taková krásná noc, poručíku. To nemáte vůbec smysl pro romantiku?“
„Mám. Ale tohle je absurdní. Vraťte mi ten plášť a pojďte zpátky. Ještě nás někdo uvidí.“
„No a co? Já se nemám za co stydět.“
Pokusila se ho zřejmě obejmout. Odstrčil ji.
„Nechte toho, mám toho právě dost.“
„Líbíte se mi, poručíku. Neříkejte, že vy ke mně nic necítíte! Pořád mě sledujete, chodíte za mnou. Pořád to vaše – ještě jedna maličkost, ještě jsem si na něco vzpomněl.“
Přiblížila se k němu, jako kdyby ho chtěla políbit. Byla jsem úplně bez sebe. Ale on ji znovu odstrčil, tentokrát už docela hrubě.
„Dejte mi ten plášť. Taková zima zase není. A chovejte se přiměřeně situaci. Přestanu se s vámi bavit po dobrém. Vy jste zabila pana Williamse a je jenom otázka času, než vás usvědčím.“
Zkoprněla jsem. Čekala bych stejnou reakci od Meghan. Ale ta se rozčílila.
„Co to má znamenat? Jak vás to napadlo? Proč já bych ho zabíjela?“
„Protože vás odmítnul. Měl snad všechny ženy, které poznal, a vás jedinou odmítnul. To nemohla vaše ješitnost unést. Shodila jste ho ze skály a myslela jste, že podezřelá bude jeho současná přítelkyně. Ale udělala jste velkou chybu. Všem jste se se svou nepovedenou avantýrou svěřila. A když vám řekli, že je mrtvý, ani vás nenapadlo se zeptat, jak se to stalo.“
Meghan do něj začala bušit pěstmi.
„Vy idiote! Co si o sobě myslíte! Tohle mi nikdy nedokážete!“
Pak poodskočila.
„A vůbec nikdy jste se mi nelíbil, je vám to jasné? Vypadáte jak rozestlaná postel!“
„To mi bylo taky jasné, a to vás definitivně usvědčilo. Poznám, kdy se mi ženy snaží vlichotit jenom proto, aby odvedly moji pozornost. Jak říkám, udělala jste spoustu chyb.“
Meghan ze sebe vztekle servala plášť a hodila ho na zem. Pak odběhla pryč. I já jsem se pomalu vydala ven z lesa druhou cestou. Došla jsem k pavilonu, který lemovaly růžové keře a posadila se na lavičku. Čekala jsem. Za chvíli se z lesa vynořila postava ve světlém plášti. Kouřil. Byla už úplná tma, ale zahlédl mě a na chvíli se zarazil. Pak došel k lavičce a posadil se ke mně. Dokouřil.
„Měl bych přestat.“
Zalovila jsem v kapse svého kabátku. Podala jsem mu doutník, který mi dnes můj šéf na moje přání přivezl z města.
„Nechcete zkusit tohle? Prý je to o něco zdravější.“
Naše prsty se dotkly.
„Děkuju.“
Díval se na mě. Snad i on vypadal dnes smutně.
„Vy jste plakala?“
„Ne.“
Strčil doutník do kapsy a pokusil se mi neobratně setřít slzy. Opravdu neumím lhát.
„Nebuďte smutná. Jsem tady.“
Pohladil mě ve vlasech. Oba jsme se teď téměř dotýkali keře za námi. Cítila jsem jemnou vůni růží a známou vůni jeho pláště. Přitisknul se ke mně tváří, a když jsem se k němu naklonila, políbil mě. Ještě dlouho jsem pak seděla s hlavou opřenou o jeho rameno.
Doprovodil mě do kuchyně a u dveří do mého pokojíku mě obejmul.
„Meghan zabila Johna. Chci, abys to věděla. Nechci, abys pak zničehonic viděla, jak ji odvádějí. Uděláme to důstojně.“
Rozplakala jsem se. Meghan, moje náladová, sobecká kamarádka Meghan. Už nikdy spolu nepůjdeme na pláž nebo nakupovat. Nebudu mít komu sdělit své zážitky ze školy. Znovu mě obejmul a hladil mě ve vlasech.
„Jsem u tebe. A nikdy tě neopustím.“
A mluvil pravdu.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *