Strašidelný

„Nevzpomínáte si někdo, co tady vlastně děláme?“
Všichni se zasmějí. Ode mě se neočekává nic jiného, než že budu ostatní bavit svojí rozmazleností. Nejspíš proto mě přizvali. Tahle otázka ale byla myšlená vážně. Nechápu, proč se s ostatními plížím mezi tmavými náhrobky. Je poslední říjnový večer, všude svítí svíčky v lucerničkách a házejí načervenalé mihotavé světlo. Bylo by to docela romantické, ale počasí se před chvílí naprosto změnilo a jakmile se setmělo, začalo pršet a studeně foukat. Mám ráda podzim. Ale doma nebo v hospodě. Dneska jsem se navíc naprosto nevhodně oblékla. Přitáhnu si čepici hlouběji do čela. Všimnu si zálibného pohledu z mojí pravé strany. Pootočím se. Je to moc hezký kluk. Jmenuje se nějak zvláštně, ale nemůžu si vzpomenout jak. Od začátku se drží blízko u mě. Oplatím mu úsměv.

„Není ti zima?“
„Je. Nenapadlo mě, že bude takhle foukat.“
Začne si rozepínat bundu.
„To ne, já to zvládnu.“
Něco zamručí a zapne si zip zpátky ke krku. Podívám se po ostatních, kteří se nám trochu vzdálili, jsou už skoro u hřbitovní zdi. Ucítím dlaň, která mě chytne za ruku. V ten okamžik mi poryv větru rozčísne vlasy vyčuhující zpod čepice. A jako kdyby odvál veškeré kapky deště, najednou téměř přestane pršet. Přeběhne mi mráz po zádech. Celé je to tak neskutečné. Podzimní noc na hřbitově, plamínky svíček, studený déšť, který se změní v teplý dotek cizí ruky. Pootočím se k němu. I v téhle tmě vidím, jak tmavé má oči. Vůbec mu nejsou vidět zornice. Přibližuje se ke mně. Vytrhnu se mu a běžím k ostatním. Boty mi prokluzují na vlhkém listí. Celá zadýchaná dorazím ke skupince sklánějící se nad zabláceným papírem. O něčem diskutují. Pak mi krátce sdělí, že další vzkaz je v opuštěném domě na konci ulice a že se musíme rozdělit. Snažím se namítat, že se svým orientačním smyslem se okamžitě ztratím. A že je mi zima. Nemohla bych se vrátit? Udiveně se po mě dívají. Chci si nechat ujít takovou příležitost? Zatímco vážně řeší, jak se rozdělit, dojde k nám můj průvodce. I když mě před chvílí trochu vylekal, musím se na něj znovu usmát.
„Půjdeš se mnou?“
Než stihnu něco namítnout, naši zapálení kolegové se toho chytnou.
„Výborně, jednu dvojici máme. Půjdete první. U vchodu počkejte na nás.“
Dychtivě si nás prohlížejí. Jsou zřejmě rádi, že nemusí jít první. A že jim zároveň nevyfoukneme odměnu. Protože nevím, co bych řekla, jenom pokývám hlavou. On mě znovu vezme za ruku. Někdo se zachichotá. Pár pitomců přidá pár hloupých poznámek. Rázně vykročím, až mu ruku vytrhnu. Obě ruce strčím do klokanky na mikině a bez ohlédnutí mířím ke vratům. Dohoní mě na ulici. Beze slova jdeme tmavou ulicí. Skoro v žádných oknech se nesvítí a čím dál se blížíme k lesu, budov ubývá. U jednoho z posledních domů je terasa a na ní svítí několik vydlabaných dýní. Je to tak krásné, že vykřiknu a ukážu na ně. On se potěšeně usměje. Na znamení smíru mu sama podám ruku. V ten moment uslyším na silnici hlasitý zvuk motoru. Ohlédneme se a téměř na poslední chvíli uskočíme před černou motorkou, která se řítila přímo na nás. Slyším vzdalující se zvuky a cítím, jak mi buší srdce. On vypadá poměrně klidně.

„Viděl jsi to?“
„Jo, mohl nás zabít! Hrůza, nesmíme chodit po silnici.“
Oprašuje mi kalhoty a nedívá se na mě.
„No počkej, kdo? Vždyť na tý motorce nikdo neseděl!“
„Cože? Jak to myslíš?“
Teď už se na mě dívá a jeho pohled je tvrdý. Nevím, jestli za to může prožité leknutí nebo absurdita toho, co jsem viděla, ale mám najednou chuť hodit všechno za hlavu. Vydýchávám se a zkusím na něj zamrkat.
„Víš, že jsi moc hezkej?“
Křivě se usměje.
„Jsi pořád v šoku, co? Pojď, než nás doženou ostatní.“
Čapne mě a vleče po chodníku k poslednímu domu. Sotva mu stačím, ale za chvíli jsme u dveří starého, polorozpadlého domu. Ve dne se mi vždycky líbil. Má krásná okna a okrasný balkon v průčelí. Ale v noci vypadá děsivě. Protože se mi nechce jít blíž, dojde sám ke dveřím, na kterých i přes slabé pouliční osvětlení rozeznávám přilepený list papíru.
„Máme jít zadním vchodem dovnitř.“
Otočí se od dveří a dojde zpátky ke mně. Už se zase usmívá.
„Ty nechceš počkat na ostatní?“
Nic na to neřekne a já se dál nevyptávám. Když obejdeme dům a on odhodlaně vezme za kliku, znovu ucítím ten silný vítr. Strhne mi kapuci dozadu a všechny vlasy mi vyletí a začnou se zmítat ve větru. Otočím se, abych je nahnala dozadu a stáhnu je rukou. Naposledy se rozhlédnu kolem. Za domem není už nic, jenom cesta vedoucí kamsi do polí. Je mi chladno, takže nemá smysl tady postávat. Doběhnu ke dveřím, kterými ven prosvítá proužek světla. Vejdu dovnitř a dveře se za mnou samy zabouchnou. Polekaně uskočím. Stojím v obrovské hale. Je tady šero a vzduch je zatuchlý, ale je to určitě to nejpůsobivější místo, kde jsem kdy byla. Všechno je omšelé, tapety na stěnách, zábradlí na schodech, dlaždice na zemi a prošlapaný koberec. Ale cítím se, jako kdybych už tu někdy byla. Ale jsem tady sama.

„Jsi tady?“
Překvapí mě, jak ustrašeně můj hlas zní. Udělám pár kroků dopředu, ale chlad, který mě obestírá, tím nerozeženu, spíš naopak. Otočím se a zkusím vzít za kliku. Krve by se ve mně nedořezal. Dveře nejdou otevřít. Lomcuju klikou, opřu se do dveří celým tělem, ale nepovolí. Co budu dělat? Bezradně strčím ruce do kapsy mikiny. Nahmátnu telefon. To mě vrátí zpátky na zem. Tohle není žádná hororová hra za pokladem, při které přijde někdo o život. Mám telefon, za chvíli mě dožene banda lidí. A když první cena, tak dobře. Jsem ten poslední, kdo by ty peníze potřeboval, ale když je někdo rozmarně nabízí, tak co se dá dělat. Budu si hrát. Vyběhnu schody do prvního patra. První dveře vpravo jsou otevřené. Vejdu do nich. Ve velké místnosti svítí stovky svíček. Uprostřed stojí velké zrcadlo ve zlaceném rámu. Vidím se v jeho odrazu, jak se k němu přibližuju. Je to znepokojivé. Můj pohyb v něm jako kdyby byl zpomalený a zkreslený. Když dojdu téměř k němu, jsem už zase vyděšená. V tom zrcadle nejsem já. Je to někdo mi velmi podobný, ale já to nejsem. Vypadá mladší, má jinou barvu vlasů, jiné oči, jinou pleť, má jenom stejné oblečení a boty. V rohu rámu je zastrčený papír. Třesoucími se prsty ho vytáhnu. Je na něm rukou napsáno:

KDO POZNÁ SÁM SEBE, ZVÍTĚZIL.

Uslyším zavrzání parket. Ohlédnu se za sebe. Nikde nic. Srdce mi buší tak, že bych už neslyšela cizí kroky. Dám papírek tam, kde byl, a snažím se jasně uvažovat. Pohled do zrcadla mi v tom brání, znervózňuje mě. Ustoupím tedy pár kroků stranou. V rohu místnosti spatřím další dveře. Prosvítá pod nimi jasné světlo. Nadechnu se a abych si dodala odvahu, rázně k nim dojdu a otevřu je. Ozáří mě jasné světlo. Strach ze mě spadne a já cítím neznámou, osvobozující lehkost. Rozhlédnu se. Místnost je tak dlouhá a já tak oslněná, že nevidím na její konec. Po obou stranách jsou nekonečné řady výklenků. Je čas jít. Procházím středem a dívám se do nich. V každém z nich někdo stojí. Někdo, koho znám nebo jsem znala. Dívají se všichni na mě a jejich oči ke mně promlouvají. Říkají věci, které už někdy řekli nebo opakují to, co jsem říkala já. Čím dál postupuju, tím ke mně proplouvají starší vzpomínky. Někteří lidé se opakují, někteří se objeví jen jednou, některé z nich jsem sotva znala. Brzy si uvědomím, že nechci dojít na konec té zvláštní chodby. Bojím se, že světlo skončí a já uvidím posledního člověka. Bezradně tak zůstanu stát a dívám se dopředu i dozadu. Uvědomím si, že mi po tvářích tečou slzy. Utřu je rukávem, ale tečou další. Slyším hlasy těch, které jsem už někdy viděla, těch, které jsem měla ráda, i těch, které jsem měla ráda míň. Proč by mě to mělo rozesmutňovat? Necítím strach, nepodivuji se absurditě toho všeho, cítím jenom neuchopitelný smutek. Všechno tohle mi chybí. Znám a znala jsem tolik lidí, ale jsem osamělá. Najednou jsem velice vyčerpaná. Únava mě donutí na chvíli jasněji uvažovat. Chci odsud pryč. Rozeběhnu se zpátky. Otevřenými dveřmi doběhnu zpátky do místnosti se zrcadlem. Protože nechci běžet dolů a tam znovu nesmyslně lomcovat dveřmi, dojdu k balkonovému oknu, které jde k mému údivu okamžitě povolit. Otevřu dokořán a ucítím podzimní mlhu. Opřu se o drolící se zábradlí kamenného balkonu a zhluboka se nadechnu té kombinace rozkladu a svěžesti. Smutek je větrem postupně odvátý a já zatoužím po onom klidu a lehkosti, který jsem uvnitř na chvíli poznala. Opřu se celým tělem a pevná zábrana pod mýma rukama povolí a mně se zamotá hlava. Když padám dolů, vidím tisíce malých světel, která jsou možná hvězdy, možná světla svíček, a možná rozsvícená okna těch, na které právě myslím.

Někdo mnou nešetrně třese.
„Nechte toho, kdo si myslíte, že jsem?“
Hned mě zamrzí, co jsem řekla. Určitě to znělo zase nabubřele. Zvlášť proto, že vedle člověka v červené záchranářské bundě rozeznám mezi čumily toho hezkého kluka, který tak najednou zmizel.
„Mladá dámo, vlezla jste do opuštěného domu a zřítil se pod váma balkon. Máte velký štěstí. S vaším dovolením vás odvezeme k nám. Máte někoho, komu můžete dát vědět?“
Rozhlédnu se. Už je pryč. Takže jsem to zase zvorala. No nic, z nemocnice mě odveze řidič. Pak si vzpomenu na zástup lidí, který se mi v té místnosti zjevil a na ty, které jsem nechtěla opustit. Snad by se někdo z nich obětoval a pár dní se o mě postaral?
„Ale ano, někdo se najde.“
Nechám se naložit na nosítka a zavřít se s trochou čerstvé mlhy do sanitky. Někdo dneska určitě vyhrál.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *