Superhrdinka

Umím létat. Dokážu číst myšlenky. Necítím bolest. Dokážu být na více místech najednou. Jsem neviditelná. Zachránila jsem už tisíce lidí. Když je to nutné, dokážu zabít jediným pohledem, ale zatím jsem to nikdy nemusela udělat. Dosud jsem neměla žádná přání, ani sny, moje existence má jasný smysl. Chránit lidský druh žijící na Zemi. Rovnováha dobra a zla je velmi citlivá. Zlo může lidstvo zničit ve vteřině. Dobru je potřeba pomáhat. Tak to cítím, ačkoliv bych neměla cítit nic, jenom dělat to, co mi bylo předurčeno. Ale možná je to proto, že lidem rozumím. Prý je ve mně něco lidského. Možná byl můj otec obyčejný muž. Ale nejspíš to je jenom pohádka, kterou si lidé vypráví. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, až poslední dobou.
Je tady jeden člověk, ke kterému se pořád vracím. Je to muž, je mu 32 let, žije ve středu evropského kontinentu ve městě o milionu obyvatel. Ví o mně. Nevím, jak je to možné, ale jednou se na mě podíval, když čekal na semaforu naproti mně, a díval se mi přímo do tváře. Promluvil na mě a otočil se za mnou, když mě míjel. Od té doby často chodí v okolí toho přechodu a vyhlíží mě. Ještě častěji stojí na své malé terase a mluví ke mně. Když se oteplilo, přestěhoval si ven pracovní stůl a je tam tak skoro pořád. Někdy na terase i spí. Asi poznal, že tady je mi nejblíž. Tady jsem s ním většinu času a střežím každý jeho pohyb. On mě už ale znovu neuviděl a když na něj mluvím, neslyší mě. Přesto zřejmě cítí moji přítomnost a mluví se mnou.

Je unavený. Má červené oči. Bolí ho za krkem. Protahuje se. Chytím jeho ruce do svých a chvíli tak zůstanu. Zase se skloní k monitoru. Jemně mu masíruju krk. Cítím ztuhlé svaly. Neměl by tolik času jenom sedět. Má tolik práce, vím to. Teď už by ale měl jít spát. Obejdu stůl, podívám se zpříma na něj a zašeptám.
„Běž si odpočinout.“
Zvedne oči a podívá se přímo na mě. Chvíli se jenom tak dívá. Pak se zapře do židle, vezme krabičku, vysype z ní cigaretu a zapálí si. Zvrátí hlavu dozadu a vyfoukne kouř. Narovná se a podívá se mi přímo do očí.
„Ještě nechci jít spát.“
Přivřu oči. Jeho hlas je moc příjemný. Škoda, že mluví málo.
„Co bys chtěl dělat?“
Někdy je to jako kdyby mě skutečně slyšel.
„Chtěl bych tě ještě jednou vidět.“
„To já nemůžu ovlivnit.“
Znovu zakloní hlavu a dlouho se dívá na noční oblohu. Vykouří několik cigaret. Ještě dvě hodiny pracuje. Pak se zvedne, dojde si na záchod a do koupelny a zastaví se před ledničkou. S rukou na dveřích se otočí vlevo a podívá se přímo na mě.
„Co je dneska za den?“
„Pátek. Můžeme ponocovat.“
„Pátek. To zní dobře.“
Otevře lednici a vyndá karton plechovek. Spokojeně si je donese na terasu a natáhne se na ošoupanou pohovku. Urovnám mu polštář za hlavou, aby ho ještě víc nerozbolela záda. Pije pivo a kouří. Je pátek a tohle dnes dělá mnoho lidí. Dokážu v myšlenkách proletět tisíce podobných lidí, kteří někde osamoceně sedí, pijí a kouří. Někteří nepotřebují společnost. Někteří ano, ale to není v mých silách. Můžu k sobě jemným pohybem přiblížit dva cestující v metru, v kanceláři nebo na pláži. Ale většinou to nemá žádný dopad. Tohle asi není moje silná stránka. Dokážu zachránit děti z hořící budovy. Vytáhnout horolezce z laviny. Ale lásku v nikom vzbudit nedokážu. Sama vím, že o tom nerozhoduje nikdo druhý. Proplouvám světem, sama nevím jak dlouho, čas pro mě nikdy nebyl důležitý. Ale nikdy jsem nepotkala člověka, ke kterému bych měla potřebu se vracet. Až teď. Cítím to pouto jako bod, kolem kterého se všechno otáčí. Dokážu pomáhat lidem na druhém konci světa. Ale kdybych měla fyzické tělo, bylo by tady. Leželo by s ním na sedačce. Hladilo by ho po ruce.
Je opilý. Nevidím to ráda. Ráno bude rozmrzelý a bude ho bolet hlava.
„Už nepij.“
Zvedne ze země deku a nedbale ji přes sebe přehodí.
„Dobrou noc.“
„Hezky se vyspi.“
Sedím na mostě, dívám se do vody na ostře se chvějící odlesky slunce a přemýšlím. Záleží mi na štěstí toho člověka, nebo na mém? Jsme oba osamělí. Ale on by mohl být šťastný určitě i s někým jiným. Já nejspíš ne. Lidské city jsou pomíjivé a jedině opravdová žena by ho dokázala učinit šťastným. Štěstí. Šťastný. Šťastná. Nevěděla jsem, co to je. Zachraňovat lidi mi určitě přinášelo uspokojení, ale ve srovnání s tím, co zažívám, když se na mě dívá, se to nedá srovnat. Ale jemu to jistě nebude dlouho stačit. Lidé se musí vidět, dotýkat se jeden druhého. Musela bych mít fyzické tělo. Z příběhů, které se o různých bytostech, jako jsem já, vypráví, jsem něco vypozorovala. Pokud jsem částečně člověk, opětovaná láska lidské bytosti by ze mě mohla udělat člověka úplného. Ženu. Smrtelnou ženu. Ženu, kterou viděl. Ženu, která už by nemohla nikoho dalšího zachránit. Ale to se zatím nestalo, pořád nemám tělo. Jeho láska asi zatím nestačí. Dám tomu čas a rozmyslím se.

Klečím před pohovkou. Dívám se mu hluboko do zavřených oči. Ačkoliv hluboce spal, otevře je. Dívá se na mě. Trvá to dlouho. Pak se trochu zdvihne a posadí se. Díváme se jeden druhému do očí. Ve stejný okamžik natáhneme oba ruku. V okamžiku, který může trvat setinu vteřiny, stejně jako miliardy let, se naše prsty dotknou. A on mě uvidí. Vidím mu to v očích. Pootevře rty. Roztáhnou se do úsměvu a vyjde z nich dlouhý výdech. Poprvé ucítím jeho vůni. Podívám se pod sebe a vidím své tělo. Vypadá jako normální tělo mladé ženy. Mám na sobě nějaký lehký, těžko popsatelný oděv. Přes ramena mi padají dlouhé tmavé vlasy. Bylo by to téměř dokonalé. Ale já jeho ruku, která se postupně dotýká celé mé paže a pak ramen a vlasů, necítím. Bojím se, že to pochopí. Přitáhne si mě k sobě a obejme mě. Cítím jeho vůni a jeho přítomnost, ale jeho dotek ne. Až když mě políbí. Je to nesrovnatelné, ale jediné, co mi to připomíná, je pocit, když na mě poprvé pohlédnul. Když na mě pak poprvé promluvil. Ale tohle je neskutečně intenzivnější. Cítím své ruce, nohy, křivku páteře, cítím, jak ve mně něco proudí ze rtů do každého konce mého těla. Ale když se oddálí, je to pryč, už své tělo zase necítím. Pak mě k sobě přitiskne a položí mě na pohovku a ve chvíli se mě dotýká celým tělem. Všechny pocity se tisíckrát znásobí. Zatoužím nechat se unést doteky jeho rukou. A právě tahle myšlenka mě probere. Opatrně se odtáhnu a vstanu z pohovky. Všechno je zase pryč, jsem zase pouhý stín. Oddechuje a dívá se na mě. Je to jiný pohled než dřív. Je v něm tolik touhy. A já pochopím, jak by mohla být moje proměna dokonána. Seskočím z balkónu a dlouho chodím a prolétávám městem. Ráno poprvé cítím velkou únavu. Sotva vylezu na střechu panelového domu, tam si sednu a přemýšlím.
Dovedu si představit, že to, co jsem prožívala, není ještě nic proti tomu, co by mohlo přijít. Pokud polibky a objetí dokázaly tohle, mohla bych ještě dnes létat výš, než dokážu. Letěli bysme a propadali se ve dvou. Ne vzduchem. Celým tělem a všemi myšlenkami. Chápu jeho touhu. Ale co je to proti mé?
Mohla bych se stát člověkem a prožívat to každý den. Ale už nikdy nikoho nezachráním, zestárnu a jednou zemřu. Ale taky bych mohla najít někoho, kdo by se dokonale podobal obrazu, který ve mně vidí.
Povzdychnu si a natáhnu se, náhle ještě unavenější. Poprvé bych chtěla umět spát. Zaspat tu předtuchu velké bolesti. To, co přijde, bude těžké.
Můžu k sobě jemným pohybem přiblížit dva lidi. Zatím to nemělo žádný vliv. Ale myslím, že bych dokázala najít ženu, do které by se zamiloval. Patrně mi to zlomí srdce. Ale co je moje srdce proti tisíci lidských životů?

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *