Dohozený

„Děkuju ti, jsi nejlepší!“
Položím telefon na stůl a přemýšlím, proč mi je najednou tak špatně. Proč jsem poslední dny tak nervózní a proč je tohle úplná rána. Vyšlo jim to. To jsem přece chtěla, ne? Musím si sednout. To je neuvěřitelné. Já snad žárlím! Hrudník mi sevře chladná, nemilosrdná bolest. Dojdu k oknu a otevřu ho, zkusím se nadechnout čerstvého vzduchu, ale pohled na procházející mě úplně vyvede z míry. Jdou, odněkud někam, a netuší, že za tímhle oknem je někdo úplně zničený, úplně vyřízený. Rychle okno zase zavřu a začnu přecházet po místnosti. Samozřejmě, že jsem ho měla ráda a líbil se mi, jinak bych jí ho nedohazovala. Ale to přece neznamená, že bych ho chtěla pro sebe! Přála jsem si, aby někomu něco vyšlo, když to nikdy nemůže vyjít mně. A dneska ráno mi řekla, že to bylo fajn a večer se sejdou znovu. A on mi teď děkuje.
Rozhodnu se, že dneska nepůjdu spát střízlivá. A nechci se s ní potkat, až přijde celá rozjařená domů. Rychle popadnu věci a vyrazím ven. Snad potkám někoho známého, a podaří se mi trochu zabít čas.
Vracím se domů a přeju si se jenom se zhroutit na postel, skopnout boty a přikrýt se. Třeba stihnu usnout dřív, než začnu plakat. Otevřu dveře a potichu se vydám do svojí ložnice. V sestřině ložnici někdo je, na podlahu chodby dopadá trochu světla. Všimnu si pánských tenisek. Jsou tady spolu. Dneska nebudu ušetřená ničeho. Opřu se o zeď a snažím se vydýchat ty plameny, které mě pohltily. Ani nevím, jak dlouho tam stojím, je to i ještě dlouho potom, co světlo v pokoji zhasne. Měla bych jít. Svléknout se a lehnout si do postele. Ráno bude všechno lepší. Ale nemůžu se nohama odlepit od země. Přiměju se udělat několik kroků a k mému vlastnímu překvapení nezamířím do své ložnice. Otevřu potichu druhé dveře. Uvidím je hned. Leží v těsném objetí na posteli. Na stole a na okně hoří svíčky. Bolestí se mi skoro zatmí před očima. Ujde mi hlasité vzlyknutí. Leknu se, že mě uslyší a rychle se o točím a zavřu za sebou. V panice vyběhnu z bytu a teprve v prvním patře mi dojde, že vůbec nevím, co dělám. Vnímám svůj rychlý, nepravidelný dech, proudy slz, roztřesené vzlyky. Posadím se na schody, hlavu si položím na kolena a snažím se zklidnit dech. Trvá to dlouho. Pak konečně zvednu oči a podívám se do temného dvora. Dnešek už mi žádnou úlevu nepřinese. Domů půjdu, až všechny slzy uschnou. Nebo až se rozední.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *