Fanynka

Jsem osamělá. Jsem tak sama, že musím v práci chodit sama na obědy. Sama si nakupuji oblečení a zařízení do bytu. Občas jdu s přáteli do kina nebo do hospody. Ale co jsou mi všichni platní, když jsem dnes musela jít sama do divadla? Nikdo neměl na divadlo náladu. Jsem osamělá. Ale musím se sebrat. Několikrát denně si přikazuji, že se musím sebrat. Už mě to opravdu unavuje. Ale znovu, musím se sebrat. Seberu kabelku a vydám se za ostatními diváky ven z hlediště. Najednou si nevím rady. Jak se něco takového dělá? Chci podpis. Měla bych se už dávno chovat jako dospělá, ale nedávno jsem začala být touhle myšlenkou úplně posedlá. Chci jeho podpis. Chci s ním aspoň na chvíli mluvit. Na chodbě zahlédnu uvaděčku. Tváří se vlídně, takže seberu odvahu a vyložím jí svoje přání. Pak už stojím před pánskou šatnou a čekám. Jsem neklidná a připadám si trapně. Stydím se zaklepat. Naštěstí jdou dovnitř tři muži. Jednoho odchytím. Zachichotá se a zmizí ve dveřích. Dlouho se nic neděje. Už chci odejít, ale pak za dveřmi uslyším právě jeho hlas. Má tak krásný hlas. Mohla bych jenom poslouchat jeho hlas a můj život by byl nádherný. Rozrazí se dveře. Je to on, ten, který před chvíli stál na jevišti, na kterého myslím celé dny. Podívá se na mě a rozesměje se. Ze šatny je slyšet křik. Stihli se tam všichni za půl hodiny opít? Prohlíží si mě.
„Fakt nekecal. Jste vážně pěkná.“
Pěkná? Trochu se ošiju.
„Mohl byste se mi podepsat?“
„Taková velká a chtěla by podpis? Já tady ale nemám tužku. A stejně bych se teď asi hezky nepodepsal, ha ha.“
„Já mám pero. A váš obrázek.“
Vyprskne smíchy.
„Víš co, obrázku? Přijď v pátek vedle, slavím narozeniny. Počkej tu chvíli.“
Nechá za sebou pootevřené dveře. Slyším strašný rámus. Smích, hudbu, nějaké rány. Cítím se nepříjemně, ale trpělivě čekám. Snad za čtvrt hodiny se vypotácí ven a strčí mi do ruky pozvánku na oslavu. Vypadá hrozně. Je opilý a divný. Radši půjdu.
„Tak pa, obrázku!“
Ještě se po něm otočím, mává mi a směje se jako blázen.

V pátek mě rozčarování přejde. Pozval mě na svoje narozeniny. On. Samozřejmě jsem doufala v něco víc než v podpis na fotografii. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se s ním sejdu. Je tak snadné se zasnít. Půjde mě vyprovodit a pak mě políbí. Pak mě pozve na druhý den na večeři. Dlouze se mi podívá do očí. Jak jsem jen mohl bez tebe žít?

Chystám se. Celým tělem mi pulzuje křeč, čelisti mám úplně ztuhlé. Naposledy se kontroluji v zrcadle. Hledám v kabelce rtěnku, když ucítím v podpaží žíravý pot. Propadnu hysterii. Rychle se svléknu a myju se. Zničeně očichávám tkaninu trička. To nepůjde. Dlouhé minuty vybírám jiné čisté. Ještě tu rtěnku. Můžu vyrazit.

Klub je úplně plný. Třesou se mi nohy. Usídlím se na baru a snažím se nenápadně rozhlížet. Konečně ho zahlédnu. Zrovna si s někým připíjí. Je tak hezký, že mám hned mizernou náladu. Takhle přitažlivý muž, charizmatický, zábavný, trochu slavný. Proč by si začínal zrovna se mnou? Dopiju a rozhodnu se, že je čas vypadnout. Je tu tak narváno, že mi to jistě projde. Ale najednou stojí přede mnou.
„Tak vy jste přišla!“
Urovnám si sukni.
„Ano, jsem tu.“
Bere mě kolem ramen a směje se od ucha k uchu.
„Co si dáte? Já to platím, ha ha.“
Je tak nádherný, že bych mu odpustila i větší trapnosti. Připíjíme si. Líbá mě na tvář a tiskne se ke mně. S hrůzou si všimnu, že se mi ruka se skleničkou úplně třese. Už chybí jen to, aby mi začaly drkotat zuby. Něco mi vykládá, ale je tady takový hluk, že ho slyším špatně. Také začínám být trochu opilá. On je opilý dost. Kouká mi na nohy, kouká mi na zadek, kouká mi do výstřihu.
„Jste strašně hezká. Máte někoho?“
Vytřeštím na něj oči. Je úplně šílený?
„Asi ne. A vy? Teda ne, nemám. Chci říct, že nikoho nemám.“
Spokojeně se usměje. Čekám, co bude dál, ale někdo ho popadne kolem krku.

Musí si několikrát připíjet. Brzy je kolem takový hluk, že se rozhodnu na chvíli ukrýt na toaletě. Prohlížím se v zrcadle. Pro svoje pocity nenacházím slova. Žiju svůj nejkrásnější sen. Přesto je něco jinak. Kde se vezme ten drobný detail, který všechno pokazí? Vyjdu ven na chodbu. Stojí tam. Ani mě nenechá zavřít dveře, vezme mě kolem pasu a odtáhne zpátky do chodbičky a pak do kabinky. Políbí mě. Chtěla bych být šťastná, ale necítím nic. Líbá mě a tiskne ke zdi, cítím, jak je vzrušený. I já jsem trochu vzrušená, ale nevznáším se a nezapomínám dýchat. Pak něco zaznamenám. Je zpocený. Hodně. Rozčílím se. Já se na poslední chvíli převlékám a on se nenamáhal osprchovat. Navíc jsem už úplně oslintaná. Sáhne mi pod triko. Bolestivě mě zmáčkne a já toho mám tak akorát dost. Vysmeknu se. Opírá se o zeď a zhluboka dýchá. Už vůbec není krásný, je úplně obyčejný. Kdybych nebyla naštvaná, musela bych se smát. Smrdí a neumí líbat.
„Dej mi svoje číslo!“
Ale to už vybíhám ze dveří. Utíkám setmělou ulicí a v běhu se oblékám.
Jsem osamělá. No, co se dá dělat.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *