Lhostejný

„To nemůžu. Ale ve čtvrtek večer můžu být jen tvůj. Budeš už doma?“
Čtu si tu zprávu snad podesáté. Jen tvůj. Někdy mi podobné věci říká. Ukládám si je do paměti a v okamžicích jako je tenhle, si je znovu přeříkávám. Na protější bílou zeď si promítám jeho tvář, pohled, který patří jenom mně. Odepsala jsem, že budu doma. Musím. Když má čas, musím být s ním. Jinak se propast mého stesku protáhne k nesnesení. Když jsem dnes dopoledne lékařce vysvětlila, že zítra odpoledne potřebuji odejít, zatvářila se velice přísně. Můj stav je velmi vážný a absolutně mi nedoporučuje, abych odcházela z vlastní vůle. Má pravdu. Můj stav je velmi vážný. Krácení dlouhé chvíle se stalo životní potřebou. Něco, o čem jsem ani nevěděla, že mi to chybí, se stalo smyslem existence. Posadím se na posteli a rozhlédnu se po pokoji. Usměju se na ležící mladou ženu, která na mě pohlédne přes okraj novin. Pocítím tak obrovskou radost, že se musím schoulit pod deku a přitáhnout si kolena k sobě, abych se nerozezpívala samým štěstím. V břiše mi škubne a bolest mě donutí se znovu natáhnout. Ale než do pokoje padne soumrak, jsem si jistá, že mě nic nezastaví.

Hodinky mě probudí těsně před šestou hodinou. Skoro jsem nespala a sednout si a vstát je něco strašného. Potichu odsunu stoleček a příliš rychle se pokouším dojít ke skříňce u dveří. Zamotá se mi hlava. Přidržím se postele a jakmile mžitky před očima a hučení v hlavě poleví, zkusím to znovu pomaleji. Odemknu si skříňku a vyndám připravenou tašku. Než vyjdu na chodbu, podívám se po své spolupacientce. Klidně oddechuje. Na chvilku jí závidím. Může spát, celý den se převalovat v posteli. Za dva nebo tři dny si jí tady vyzvedne manžel a odveze jí domů. Proč to nenechám být a nečekám stejně jako ona. Povzbudím se myšlenkou na to, že já budu za chvíli doma a hned si půjdu zase lehnout. A pak přijde večer. Jeden z tisíce večerů a nocí mého vykoupení.
Vykouknu na spoře osvětlenou chodbu. Nikde nikdo, slyším jenom vzdálené bouchnutí dveří. Přeběhnu chodbou k záchodům, bosé nohy tiše došlapují na poškrábané linoleum. Zavřu se v kabince a vydýchávám se na sklopeném sedátku. Už teď ze mě lije pot. Svléknu si noční košili a obléknu si tepláky, tričko a mikinu. Než si obuju tenisky, musím třikrát počkat, než mě přestane píchat v břiše. Zavřu tašku a její popruh si hodím na záda. Znovu vykouknu na chodbu a čekám. Potřebuju mít jistotu, že jsou dveře z chodby na oddělení odemčené. Po pár minutách projde dveřmi sanitářka a zmizí v sesterně. Cesta je volná. Co nejrychleji to dokážu dojdu ke dveřím a otevřu je. Jakmile je s přidržením nechám zaklapnout, spadne ze mě část obav. Teď už jenom sejdu do přízemí a projdu hlavními vchodovými dveřmi. K zastávce autobusu popobíhám ve zvláštní euforii. Jsem tak pyšná, že jsem to zvládla. Teprve na lavičce si uvědomím, jak mě to vyčerpalo. Z čela mi teče pot a hlasitě dýchám. A dává se do mě zima. Je brzy, musím na autobus dlouho čekat. Pak mě čeká ještě cesta metrem. A další autobus, který je plný lidí. Držím se tyče úplně vyčerpaná. Než se prostor vyprázdní tak, abych si mohla sednout, silně mi zacuká v břiše. Když si konečně sednu, nadzvednu si mikinu a tričko. Obvaz je úplně prosáklý jasně červenou krví. Leknu se tak, že trochu nadskočím. Rozhlédnu se kolem. Nikdo si mě nevšímá. Ohmatávám okraje skvrny a necítím žádnou bolest, ale moc mě to neuklidní. Vysílená se opřu do sedačky. Ještě tři stanice. Přetáhnu oblečení zpátky a prsty ulepené od krve otřu do kapesníku, který nahmatám v kapse. Konečně můžu vystoupit. Sotva se vleču. Taška se mi zdá tak těžká, že jsem chvíli v pokušení vyndat si z ní jenom klíče a telefon a vyhodit jí do koše. Bolí mě hlava. V ráně mi začíná tepat. Po nekonečné době jsem u vchodu. Marně se snažím strčit klíč do dírky. Bezradně se rozhlížím kolem. Pak mi dojde, že jsem si spletla vchod. Otřu si rukávem pot z čela a nosu a musím sebrat veškeré síly, abych se dovlekla o jeden vchod dál. Točí se mi hlava. Otevřu dveře. Vyjedu výtahem nahoru. Další dveře. Na chodbě pánské pantofle, v kuchyni konvice, která ještě nevychladla. Zabořím hlavu do svého povlečení, důvěrně známého, druhá, složená půlka postele mě na chvilku dojme. Kdybych do ní zabořila tvář, možná bych ještě ucítila trochu jeho spánku. Skopnu tenisky a snažím se překonat nevolnost.

Probudí mě zvuk příchozí zprávy. Je pozdní odpoledne. Sednu si ztěžka na posteli. Rozhodnu se nepřečíst si smsku hned. Šetřím si jeho slova jako sáček s bonbóny. Ještě ne. Ještě chvilku, než se potěším.
Musím sebou pohnout, je pozdě. Vytáhnu oblečení, které už mám rozmyšlené a v kuchyni vyhrabu lékárničku. V koupelně mě vyleká pohled na zrcadlo. Jsem smrtelně bledá, pod očima mám temné kruhy. Svléknu se. Krev na obvazu je zaschlá. Osprchuju se a vůbec nepřemýšlím nad tím, co to udělá. Sprcha mě vždycky na chvíli zbavuje všech nepříjemností. Jako kdybych svléknutím špinavého oblečení a smytím špíny měla hned čistší duši. Lehce se osuším a strhnu promočený obvaz. Prohlédnu si sešitou ránu, vypadá, že nekrvácí. Přelepím jí několika náplastmi, které najdu. Pak bez velkého přemýšlení strhnu náplast ze zápěstí a vytáhnu kanylu. Překvapí mě, jak silný proud krve začne vytékat. Přitlačím polštářek a přelepím ho náplastí. Než se obléknu, nalíčím a vysuším si vlasy, jsem už zase úplně propocená. Doploužím se zpátky do ložnice a svalím se na postel. Když se mi trochu vrátí dech, vezmu do ruky telefon. Zatímco jsem byla v koupelně, přibyly v něm tři nepřijaté hovory. Pak jsou tam dvě zprávy.
V jedné se po mě jeden muž shání, je mrtvý strachy, proč neberu telefon, kde jsem, hledal mě v nemocnici, je na cestě domů. To znamená, že tady bude za pár minut.
V druhé zprávě mi jiný muž sděluje, že nám večer nevyjde, protože nakonec taky musí na oslavu ke tchýni.
Sahám si na bok, prsty pak zvednu proti oknu. Žluté světlo pouličních lamp osvítí tmavě zabarvené, lesknoucí se kapky.
Někdo je jenom váš vždycky jen na ten jeden večer.
Někdo je váš, i když je vám to lhostejné.
Vypnu telefon.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *