Nadřízený

Nakládám pytle s potravinami do dodávky. Na podlaze kufru byl nějaký sajrajt, který mi ušpinil rukáv. Už dávno nechodím v uniformě, jenom při nástupech a na cvičeních. Takže teď jsem si zničila rukáv celkem použitelného trička. Ale kdo říká, že tady musím strašit v těch pár hadrech, které jsem si dovezla? Zítra je svátek a máme jít všichni do města na večeři, snad bych si na to mohla pořídit něco hezkého. Podívám se na hodinky, mám ještě dost času. Na náměstí objevím obchodní dům scelkem slušnými obchody.
Prohlížím se v zrcadle v jednoduchých černých bavlněných šatech a myslím na to, že jsem ještě nikdy neudělala na žádného muže dojem něčím duchaplným. Tak proč s tím začínat? Jenomže teď, teď na tom tolik záleží. Dívám se na sebe a tváře mi polívá červeň. Šaty pro jednoho muže. Co je v tom za pocity? Jako kdyby se celý život smrsknul do jednoho pohledu do zrcadla.
Nákupní tašku se šaty hodím na sedadlo spolujezdce. Vyjedu do soumraku, rozesmutňujícího mě sladkou stopou červánků na obzoru. Snad bych ještě měla protáhnout tenhle okamžik nejistoty, střídání bolesti i křiklavé radosti. Měla bych odvrátit ty naléhavé myšlenky a nechat věci samy plynout. Ale už to nejde vydržet. Nemůžu bez něj být.

Dívá se na mě. Jako vždycky. Jako kdyby mi viděl přímo do srdce. Dívá se na mě, když po sváteční večeři tančím s ostatními na parketu. Něco jsem vypila a mám takovou náladu, že se mi podaří roztancovat úplně všechny. I on se na chvíli zapojí. Má kalhoty od uniformy a košili jako většina ostatních. Jenom můj kamarád Viktor se dneska snažil jako já. Je vymydlený, oholený a neustále mi lichotí. Začne hrát pomalá skladba. Muži pískají, tvoří se smíchem páry s těmi pár slečnami, které tady stihli přemluvit, a mně strkají Viktora přímo do náruče. Ochotně se ke mně přimkne. Dneska bych asi nemusela usínat sama. V tom bílém neútulném pokoji. S nepříjemnými sny. Probouzet se do kalného rána. Přivřu oči. A vidím jinou tvář, jak se nade mnou sklání. Má několikadenní strniště a hnědé oči. Vyhledám ho v sále. Krátké vlasy má neupravené, vypadá, jako kdyby prošel nějakým roštím. I po krátkém tanci se zpotil. Utírá si kapesníkem čelo a krk. Chci mu ten pot z krku otřít sama. Líbat ho do výstřihu košile. Podívá se na mě a já vím, že cítí úplně to samé. Pro tenhle okamžik. Snad by se pro něj dalo žít.
Brzy odejde. Já najednou nevím, co mám dělat a cítím se hloupě, že jsem si od dnešního večera tolik slibovala. Seberu se a vyjdu ven. Zahlédnu Viktora sedícího na schodech. Kouří. Sednu si vedle něj a vezmu si nabízenou cigaretu.
„Viktore, já jsem tak nešťastná.“
Podívá se po mně.
„Co blbneš? Jsi jenom normálně zamilovaná.“
Ani se moc nepodivím.
„Asi máš pravdu.“
Pocítím hlubokou úlevu. Opřu se mu o rameno. Cítím se dobře, jako vždycky, když jsem s ním. Ale smutek mě zase uvězní ze všech stran.
„Co mám dělat?“
Podívá se na mě překvapeně.
„Říct mu to. Nechápu, na co čekáš. On tě chce, ty ho chceš.“
Zaplaví mě nepopsatelný pocit.
„Jak víš, že mě chce?“
„Dívá se na tebe, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí.“
„Jsi si jistý?“
Chtěla bych si o tom ještě povídat. Celé hodiny bych to chtěla poslouchat. O tom, že i on mě miluje.
„Proč mi nic neřekne on?“
„Já bych to na jeho místě taky neudělal. On si nemůže být jistý.“
Viktor. Můj drahý Viktor. Zvednu se a začnu si oprašovat šaty.
„Kam jdeš?“
„Za ním, musím za ním!“
„Do zítra to snad počká, ne?“
Rozeběhnu se po louce, doběhnu na silnici a odtud směrem k základně. Cítím tolik štěstí.
Tolik štěstí a tolik obav. Rozrazím jeho dveře a vletím mu přímo do náruče. Nebude potřeba nic vysvětlovat. Budeme se milovat celou noc. Ráno vydá rozkazy, vleze si za mnou do sprchy a budeme se milovat zase celý den. Usnu v jeho náruči. A tak pořád dokola až do nekonečna.
Ale dveře jsou zavřené. Proběhnu celou základnu. Nikde nikdo není. Běžím do kuchyně. Nikde nikdo.
Vrátím se k ostatním a snažím se znovu rozveselit. Ale za rozesmátýma očima mi prostupuje hlas, který mi třeští celou hlavou a namlouvá mi, že tohle se nedá snést. Udělám zásadní chybu. Nechám se ovládnout netrpělivostí a rozmrzelostí. Strašlivě se opiju. Nevydržím ještě chvíli té úzkosti a pokusím se jí utlumit.
Je tak snadné podlehnout vlastní nedokonalosti a litovat se.
Je pak tak snadné, nechat se opřít o zeď úplně cizím člověkem.
A ráno je nejjednodušší, opovrhovat sám sebou. Zlomit nad sebou hůl. Je to tak snadné a tak neskutečně zbabělé.

Vypadá unaveně. Jako kdyby mnou nebyl zklamaný, ale jen k smrti unavený. Vnímám vinu jako průhlednou zeď, kterou jsem mezi nás postavila. Moje poslední naděje, že se nic nedozvěděl, je pryč.
Nic neříká a já nevím, co mám dělat. Sedí u stolu, trochu bokem ke mně. Poprvé pomyslím na to, že v téhle místnosti žije. Pohlédnu na skříň, přeplněný stůl, ustlanou postel. Představím si ho, jak usíná na boku s rukou přes hlavu. Sedla bych si na kraj postele. Otočil by se ke mně a přivinul mě k sobě. Díval by se na mě rozespalýma očima a pak by mě políbil.
„Chtěla jste ještě něco?“
„Ne, pane.“
„Tak můžete jít.“
Díváme se na sebe. Šaty pro jednoho muže. Setřít pot na jeho krku. Okamžik, pro který by se dalo žít.
A najednou je to pryč. Ten pohled, kterým se mi díval přímo do srdce, je pryč. Jeho oči jsou prázdné.
Odvrátí se.
„A zavřete za sebou.“

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *