Nepřišel

Proč jsem tak přesvědčená, že bez něj nemůžu být šťastná? Nevím. Každopádně teď šťastná nejsem. Budí mě zlé sny. Chladná bolest mě trhá na kusy. Svět je šedivý a dusivý a je těžké jít dál. Ale třeba, třeba už dnes večer budu šťastná. Nebo zítra ráno.

Protlačím se davem u vchodu kolem záchodů a konečně jsem uvnitř. Sál je přetopený, zakouřený, plný všech příslibů. Někdo jí, někdo sedí u výčepu, pár lidí už tancuje ve svátečních botách a on sedí skoro vzadu pod výzdobou z chvojí, pod vycpanou hlavou divočáka. Několik hlav se po mně otočí, dala jsem si dnes záležet a poslechla rady svých zkušených kamarádek na téma, že decentností nikoho nezaujmu. Přivítá se se mnou pár lidí a já si k nim přisednu. Nic jiného mi nezbývá, on si mě vůbec nevšimnul.

Večer plyne a já se děsím toho, že skončí a přijde zítřek. Všední a pochmurný, s časným vstáváním do studené mlhy, která prolézá až do duše. Stojím v chodbě u okna a pohled na mou pobledlou tvář a odhalený dekolt mě rozesmutní tak, že nemám daleko do pláče.
Potřebuji ho. Jeho doteky a polibky, které budou jako horký závan vzduchu v letním podvečeru. Je mi jedno, co o něm všichni říkají. Potřebuji ho. Jinak se jednoho dne rozpadnu na kusy a nikdo mě už neslepí.

„Proč jsi tady tak samotinká?“
Otočím se a nemůžu uvěřit. Stojí proti mně, usmívá se a dívá se přímo na mě. Je tak strašně hezký. Je to ten nejhezčí muž, kterého znám. Tmavé kratší vlasy má sčesané dozadu a dva horní knoflíčky u košile má rozepnuté. Popojde ještě blíž a natáhne se ke mně. Zastaví se mi dech. Ale on jenom postaví láhev s pivem, kterou držel, na parapet okna.
„Viděl jsem tě tancovat. Vypadáš dneska skvěle.“
„Díky.“
Opřu se o zeď, ale hned se zase odtáhnu, protože nepříjemně studí. Bezradně se rozhlédnu kolem sebe, nemůžu přijít na to, co bych měla říct, aby ho to zaujalo, ale on mluví dál.
„Vždycky jsi měla styl. Jsi tak výjimečná.“
Sklopím oči. Tohle jsem si přece přála. A tisíckrát si to představovala. Tak proč najednou nevím, co na to říct.
„Ty přece taky.“
V tu ránu je u mě. Zvednu k němu oči. Rychle dýchá, zorničky má rozšířené a já mám pocit, že je tak blízko u mě, že to snad ani není možné. Muž, kterého miluju. Jeho vrásky kolem úst. Linie obočí, vlhké ruce na mých zádech. Proč není celý život takový?
Přitiskne se ke mně. Ucítím jeho rty na krku. Ne, to není možné. Někdo vejde s velkým rámusem do chodby. Oddálí se ode mě.
„Počkej na mě tady. Za chvíli přijdu.“

Zmizí v sále. Čekám dlouhé minuty. Čas ubíhá, můj život ubíhá a já cítím, jak ty obnažené emoce rozleptávají mé sny.
Ale co jsou mé sny? To nejsem já. Sny nemůžou existovat beze mě, ale já bez nich ano.
Nepřišel. Ale já se nerozpadnu na kusy. Pomyslím na zítřek a necítím nic. To není špatný začátek, pomyslím si. Vyzvednu si kabát ze šatny a vydám se na dlouhou cestu domů.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *