Neústupná

Naproti obchodu je volné místo k zaparkování. Podobné maličkosti mi vždycky zvednou náladu. Dneska jenom rezignovaně zaparkuju a vytáhnu klíčky ze zapalování. Než se natáhnu pro tašku, tak to na mě poprvé padne. Ze všech sil jsem se snažila na to nemyslet, ale stejně mě to dožene, bylo to jasné od samého začátku. Je pozdní odpoledne, za chvíli začíná Štědrý večer. A já jsem sama. Sama, sama, sama. Nejsi sama, opakuju si, jsi v práci, aby ostatní mohli v klidu slavit. Rychle popadnu nákupní tašku, přehodím si přes hlavu kapuci od nové zateplené bundy s kožíškem a vylezu z auta. Poletují drobounké vločky. Většina lidí asi zrovna jásá, že napadne na Vánoce trochu sněhu, ale mně je to jedno. Přebíhám ulici a snažím se nevnímat ten nevítaný, bodavý výkřik, který se mi čím dál častěji ozývá v hlavě. Otevřu dveře. Za pultem stojí starší prodavač a dívá se na zprávy v televizi na protější zdi. Když mě uvidí, potěšeně se usměje.
„Jsi ve službě? To jsem si mohl myslet. Zatímco se ostatní baví, ty střežíš jejich bezpečí.“
„To víš, nenechám si ujít sváteční příplatky.“
Zasměje se a dál se dívá na televizi. Věděla jsem, že tady to bude nejsnesitelnější. Žádné koledy z rádia, žádné pohádky v televizi jako na benzínových pumpách. Naházím do košíku všechno, na co mám zrovna chuť, a donesu to k pokladně.
„Tvoje večeře? Jak můžeš jíst tolik čokolády a být pořád tak ve formě?“
„To je jedna z mála výhod v mém životě. A taky se dost naběhám.“
Prohlíží si mě zkoumavýma očima. Znám ho už několik let, občas se dáme do řeči.
„Jsi v pohodě?
Možná, že kdyby tohle neřekl, udržela bych se. Ale často se držím přesně do okamžiku, kdy se mě někdo zeptá, jak se mám, jak se cítím a podobně. Pomyšlení na to, že slova nestačí na to, abych popsala, jak se cítím, znovu probudí ten hlas a mě drtí v útrobách ten němý výkřik.
„Ale jo, to víš, že jo.“
Usilovným mrkáním se snažím zahnat slzy, které číhají za řasami. Skloním se, abych naházela věci do tašky, ale jeho očím nic neunikne.
„Ublížil ti někdo?“
Zní polekaně.
„Ne, v tom to není.“
„Tak proč ji tak smutná?“
„Ale já nejsem smutná. Jsou Vánoce, jsem trochu dojatá.“
Zaplatím kartou a vyhnu se přitom jeho pohledu.
„Vzpomínám si, jak jsi vypadala ještě před pár lety, možná měsíci. V uniformě jsi vypadala jako reklama na bezpečí. Byla jsi ta nejkrásnější policajtka, jakou jsem kdy viděl. Pořád jsi krásná. Ale kde je to nadšení, to sebevědomí, který nepotřebovalo nic dodat? Nechápu to. Jsi pořád na tom správným místě. Kdo může tohle říct?“
Vzpomínám na svůj první den v práci. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Můj sen se splnil. Myslela jsem, že jdou všichni městem jako vždycky a já jediná jsem se znovu narodila. Občas jsem si pro vlastní potěšení musela sáhnout na odznak, pistoli jsem si dávala do pouzdra s neskrývanou obřadností. Časem ta výjimečnost mizela. Začala jsem se i do práce víc líčit, používat parfém, ale pocit všednosti se prohluboval. Obětovala jsem tomu všechno. Myslela jsem si, že když si do knihovny vystavím odznak své odvahy a neústupnosti, bude mít můj život smysl. Ale dneska bych dala všechno za to, bavit se v té nejtrapnější společnosti a zítra jít v nové bundě někam na návštěvu. Obětovala jsem tomu snu všechno a nemám nic.
Do obchodu vejde nějaký muž a pečlivě si mě prohlédne. V tu chvíli mi zachrastí vysílačka. Muž mě obdaří obdivným pohledem. Vezmu tašku s nákupem a mávnu na prodavače. Na ulici potvrzuju svojí pozici a zalezu si do ještě vyhřátého auta. Shodím tu krásnou teplou bundu na vedlejší sedadlo a sklopím zrcátko nad volantem. Pořád krásná? Otočím se a podívám se k obchodu. Ten muž právě platí a dívá se mým směrem, i když mě nemůže pořádně vidět. Sklopím stínítko zpátky a usmívám se, skoro jako kdybych byla šťastná. Zlý, bolestivý hlas v mé hlavě je zticha. To není špatný začátek. Zařadím zpátečku a obratně vycouvám.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *