Očekávaný

Sleduji příjezdovou cestu z prosklené výlohy hotelové recepce. Všechno fyzické v mém těle je natažené, není to nepříjemné, ale už se těším, až se to uvolní. Přijíždí další autobus. Předními dveřmi začínají vystupovat lidé. Některé znám, některé ne. Další autobus se zařadí za ten první a na parkovišti se proplétají davy. Pak ho zahlédnu. Uklidním se jedním hlubokým vydechnutím. Je tady.

Odlepím se od okna, otevřu svůj malý cestovní kufřík a dělám, že v něm něco hledám. Přerovnávám věci, které byly tak pečlivě složené a neustále pokukuju po dveřích. Konečně vejde spolu s mužem, se kterým ho vídám nejčastěji. Kolegové. Rychle se podívám jinam. Pak ho očima zase vyhledám a ve stejnou chvíli se podívá i on na mě. Usměje se. Tváře mi hoří. Ano, bude to tak, jak jsem očekávala.

Žádné další setkání se dlouho nenabízí. Konečně ho ráno uvidím jít chodbou proti mně. Zase s tím vysokým chlápkem. Co když jsou pár? Nehnou se od sebe ani na krok. Páteř se mi stáhne a cítím něco mezi zklamáním a studem. Ale těsně, než mě minou, do něj právě ten jeho domnělý přítel strčí a ukáže směrem ke mně. Upozornil ho na mě. Celá stažená kostra mi zkamení a obávám se, že můj úsměv není tak vřelý. Vypadala jsem nejspíš jako oběšenec.

Pohrávám si nepřítomně se zažloutlou záclonou a přemýšlím. Má cenu čekat? Proč. Kolik příležitostí ještě bude? Doobléknu se a zamknu pokoj. Vyhlížím ho a přímo cítím, že i on vyhlíží mě. Nejistý a zmatený. Jsem na něj příliš mladá a hezká. Bylo by to velké štěstí. Dějí se takové věci? Mám chuť mu pošeptat do ucha, že dějí.
Zahlédnu ho u automatu na cukrovinky. Jeho rty potažené sladkou polevou z dětské žvýkačky. Ruce lepkají cukrovou vatou. Povlečení je umatlané od čokolády.
Dívá se do telefonu. Musím dojít až k němu. Zvedne oči. Jedno má otevřené trochu víc než druhé. Oběma probleskují nepravidelné modré a zelené čárky. Zastrčí telefon do kapsy.
„Mohla bych s vámi mluvit?“
„Ano, dobrý den.“
Koukáme na sebe. Asi jsem čekala, že tím se to celé vyřeší. Všechno je přece tak jasné.
„Ale za chvíli mi začíná přednáška. Můžeme se sejít potom?“
„Dobře. Kde?“
Ukáže hlavou k terase uprostřed chodby. Kývnu.
„Za hodinu a půl?“
„Za hodinu a půl.“

Opírá se o zábradlí a dívá se před sebe. Ruku už mám na dveřích, prsty ztuhlé, husí kůži po celém těle. Uslyší otevírání dveří a moje kroky. Pootočí se a čeká, až dojdu až k němu. Je tady chladno. Opřu se vedle něj. Ani jeden z nás nic neříká. Mysl mám zostřenou, ale oči ne, řasy se mi míhají častým mrkáním, jak se snažím vnímat víc detailů kolem sebe. Dívám se z terasy, za chvíli se začne stmívat, vzdálené sídliště bude problikávat jako tisíce hvězd. Zachytím obraz nás dvou v jednom takovém domě, v malém bytě, přesazuju na balkóně kytky. Když přijde domů, nemůže mě hned najít a znervózní, pak mě uvidí pootevřenými balkonovými dveřmi, jsem zesvětlená odpoledním sluncem, mám na sobě letní šaty, tenké, ale obtížně se sundávají, má radost a u očí se mu dělají vrásky a na chvíli se zablýsknou i zuby, má trochu mastné vlasy, ale voní jako ta cukrová poleva a rty má suché a nechutnají po sladké žvýkačce, chutnají mnohahodinovým čekáním a já nechci, aby se moc vzdalovaly od mého obličeje, ale on se na mě chce ještě chvíli dívat a zkusit uvěřit svému štěstí.

Ucítím jeho teplou ruku na svojí. Obrátím jí k němu dlaní a otočím se k němu, nejradši bych byla, aby mě už obejmul, ale někdo vleze na terasu a já mu leknutím do dlaně zaryju nehty, trochu sebou cukne a já už vím, kdo z nás dvou se bude zády vsakovat do prostěradel a kdo bude škrábat a dřít a kdo se nebude hrabat v hlíně, když má přijít domů, ale bude čekat s čistýma rukama skoro u dveří.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *