Unáhlený

Chci zaklepat na pootevřené dveře, ale uslyším svoje jméno, tak se zaposlouchám.
„Prošla na večírku skleněnejma dveřma, no uvidíš sám. Byla to firemní akce, takže dostala i odškodný, ale pak se to někomu nezdálo a poslali ji k psychologovi a chtějí testy, jestli něco nebere. Asi tam má nějakou důležitou funkci. Vidím to tak na kvartál, oni ti dají vědět.“
„Tak jo. A jak žiješ?“

Přestanu vnímat a sednu si na sedačku. Sundám si bundu a nemyslím na nic. Za chvíli vyjde ze dveří muž, kterého znám od vidění, a zatváří se trochu zaskočeně.
„Dobrý den. Můžete jít dál.“
Zaklepu a vejdu. U stolu sedí lékař, sestra mě hned vybídne, abych si v předsíňce odložila do spodního prádla. Prohlížím se v malém zrcadle a smutek na mě vyleze jako podzimní mlha. Co když mi zůstanou jizvy? Takhle se opít.
Jdu zpátky do ordinace, posadím se na židli proti lékaři a čekám. Už jsem zdravila, ale pozdravím ještě jednou. Odpoví. Nevím, jak je to možné, ale teď teprve si ho prohlédnu. Letmým pohledem to byl muž středního věku v bílém plášti. Teď?
„Sestra vás zváží a změří. Já vás pak prohlídnu.“
Zhubla jsem. Překvapí mě to. U měření se stydím, stojím skoro nahá v dost nelichotivé poloze. Konečně je po všem a sestra někam odejde. On ještě dlouho něco zapisuje a pak přejde ke mně.
„Zůstaňte stát. A vyhrňte si vlasy.“
Dívá se mi na krk, na ruce, do podpaží, pod vlasy, pod jazyk, na chodidla, odhrne mi podprsenku a kalhotky.
„Máte chodit dvakrát týdně. Tak přijďte zase ve čtvrtek. A den předtím si vždycky dojděte na krev a přineste moč.“
„Dobře.“
Už se neotočím.

Příště si mě prohlíží mnohem méně důkladně. Ale pod podprsenku nakoukne. Vzala jsem si dneska lepší prádlo a umyla si vlasy. I když jsem naštvaná.
„Hezky se vám to hojí. Jste mladá. Za půl roku nebude nic poznat. A i kdyby, na obličeji nemáte skoro nic a třeba na boku to může vypadat atraktivně. Lepší než tetování.“
Vzpomenu si na tu zběsilou bolest a teplou krev ve vlasech.
„Vy teda máte smysl pro humor.“

I příště je to úplně odbyté. Ne, že by mi to vadilo.
„To je všechno?“
Sotva mě dnes přelétl pohledem.
„Je. Všechno je v pořádku. Vy přece nejste žádná feťačka. To jsem viděl hned. Akorát jaterní testy máte trochu horší. Nepijete?“
„Trochu.“
Usměje se.
„Co pijete?“
„Jak kdy.“
„Tak to jsme dva. Ale kdybych vás chtěl na něco pozvat, co by to mělo být?“
Je to možné? Je možné, že se mi to nezdá?
„To máte jedno. Na panáka?“
Zdá se mi, že na mě mrkne. Dojde ke stolu a zvedne papír, který jako vždycky přinesla sestra těsně před tím, než jsem přišla.
„No vidíte, tentokrát to není ani tak hrozný. V podstatě v normě.“
Pak se ale zarazí. Vycítím něco nepříjemného. Leknu se. Dlouho nemluví a pak se na mě podívá a jeho pohled je úplně jiný.
„Vy jste těhotná.“
„To není možný.“
„Nejen, že je to možný, je to realita. Měla byste si zajít na gynekologii.“
Je najednou velice odměřený.
„Počkejte, to ale opravdu není technicky možný.“
„Musíte si dávat při styku pozor. Jestli máte na mysli hormonální antikoncepci, ani to není stoprocentní záruka.“
Při styku. Jenom ta dvě slova mě úplně vyvedla z míry. Pohlavní styk. Bože můj. Jeho oči. Jeho rty. Jeho dech. Jeho hrudník přilepený na můj. Lepkavé prostěradlo, břicho, prsty, tvář.Už se se mnou vůbec nebaví. Oblékám si šaty přes své nové prádlo a připadám si jako běhna.

Je mi smutno. Druhý den cestou do práce vyřizuju telefony. Sotva dýchám. Jako poslední si nechám nepřijatý hovor od neznámého čísla. Zastavím se uprostřed chůze. Je to on. Mám co nejdřív přijít.

„Někdo přehodil testy. Strašně se omlouvám. Přijďte.“
Je neoholený a vypadá, že toho moc nenaspal. Co může mít za starosti? Nevím proč, ale mám dojem, že muži se určitě tolik netrápí. Nezamilují se do někoho, koho téměř neznají. Netrpí tak strašně tím, že s ním nemohou být a lepit se k němu na prostěradle.
„Říkala jsem vám, že nemůžu být těhotná. Leda by mě ve snu navštívil anděl.“
„Promiňte, tomu jsem prostě nevěřil. Taková krásná ženská.“
Zvednu oči.
„To s tím nesouvisí.“
Díváme se na sebe. Tvoje oči. Tvoje rty.
„Já se vám líbím?“
Uvědomuju si, jak hloupě to zní. Ale nemůžu si pomoct. Stejně už je to dávno tady.

Realita je vždycky trochu jiná. Namáhavější. Ulepenost je prostě ulepenost a rozcuchané vlasy svědí. Proboha, bylo to od něj vůbec profesionální?

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *