Přísný

„Děláte si ze mě legraci?“
„To bych si nikdy nedovolila!“
„Tak mě nezdržujte.“
Tak tohle mi řekl. Můžu se tak akorát dívat, jak si sedá ke stolu a otevírá desky, které držel v ruce.

Je krásný den. Lidé odložili nehezké zimní vrstvy se špinavými rukávy a umaštěnými límci, a jako kdyby s nimi odložili i něco z té mastnoty a prachu, které se celé měsíce usazovaly i uvnitř nich, nečistoty z nepříjemného, obtěžujícího, nesmyslného.
Fontána v parku už je puštěná a většina laviček je obsazená. Mladý muž podává zmrzlinu dívce v růžových šatech, a ta se na něj usměje, má pohled ženy, která se těší a zároveň trochu obává, a je to až dojemné.
Přáli by mi všichni z těch, co tady odpočívají, podobnou radost z hezkého dne a lehkost, se kterou tráví svůj volný čas? Stačí mi jenom představit si sebe na té lavičce a jeho, toho jediného, na kterého budu myslet až do konce světa, jak mi nese zmrzlinu, a najednou nevím, co s prvním letním dnem.

Mám ráda noční směny. Je tady klid a o všem mám lepší přehled. Ráda se pak vrátím domů, když noc bledne a ostatní vylézají ze svého útulna. Zatáhnu si žaluzie a zaspím to nekončící zklamání.
Ale teď se tu nedá skoro dýchat. Venku je horko, klimatizace tu nikdy nebyla a ventilace pořád nefunguje. Vyjdu na tichou chodbu, v ruce svůj kufřík s nářadím. Je to vysoko, musím se vrátit pro židli. Slyším každý svůj krok na prošlapaném linoleu, kroky někoho, kdo mi je nejbližší, ale jehož lidskou podstatu bych často ráda věnovala někomu jinému. Slyším i ozvěnu svého těžkého dechu, když opírám židli o stěnu a stoupnu si na ní. Zaslechnu i vrznutí lítaček. Sotva stihnu zavřít dvířka u stropu a zavrávorám na vratké židli.
„Co to tady děláte?“
Má na sobě bílé pracovní oblečení a na hlavě zelenou kšiltovku.
„Snažím se přijít na to, co je s ventilátorem.“
Ušklíbne se.
„A pak to hodláte jako opravit?“
Jak nesmírně ho obtěžuji tím, že se se mnou musí zabývat.
„Máme tam strašné horko, je to vážně k nesnesení.“
„Proč to nenahlásíte?“
Snažím se nepozorovaně zastrčit šroubovák do zadní kapsy u kalhot.
„Vždyť jsem vám to říkala!“
Dá si ruce v bok a zakroutí hlavou. Několikrát. Jako kdyby nechápal vůbec nic, kdykoliv mě vidí. Z rozpaků si zarývám šroubovák hluboko do švu v kapse.
„Myslíte, že já se budu zabývat prádelnou?“
Teď už se skoro směje. Je to zlý, urážlivý smích.
Seskočím na zem a natáhnu se pro židli.
„Kam jdete? Snad mi to vysvětlíte, ne? Co kdybyste to nějak poškodila?“
Otočím se po něm. Přemýšlím o tom, co dá hodnotu jedné tváři, postavě, výrazu, hlasu. Stejně tak bych mohla snít o svém vlastním obličeji a byl by to obraz hezčí.
„Proč máte na hlavě kšiltovku?“
Nevěřícně se na mě podívá a já radši zmizím.

Na další noční jdu v šortkách navlečených přes plavky. Po krku mi tečou čůrky potu a na klávesnici zanechávám lepivý film, ale je mi to jedno, všechno je mi jedno a jsem za to chvíli úplně vděčná. Po půlnoci si jdu do kuchyně pro něco k jídlu, a protože v přízemí nikdo není, seběhnu do větrací šachty v suterénu.
Kleště mi kloužou v mokré ruce. Odložím je a otřu si hřbetem ruky čelo. Někoho periferně zahlédnu, leknu se a nahlas se zajíknu. Tváří se jako pobavený smírčí soudce.
„Asi tam máte vážně horko.“
Bezostyšně si prohlíží vrchní díl mých plavek.
„Proč nenahlásíte vedoucímu, že se na vašem oddělení nedá pracovat a nejdete domů?“
V krku mi vyschlo.
„Já jsem vedoucí. Vedoucí inženýrka.“
Přiblíží se ke mně.
„Ale.“
Udělá zvláštní pohyb rukou, jemně mi chytne ramínko plavek a drží ho, jako kdyby zkoumal kvalitu látky. Snažím se zklidnit dech, ale co je to platné, když vyslovím to, co mě v tu chvíli napadne.
„Jste ženatý?“
V očích mu šlehne. Tváří se mu pohne zvláštní úšklebek a chvilka zaváhání. Pak mě prudce strhne ke zdi a políbí. Jednou rukou stále svírá moje rameno a druhou si mě přitáhne za zády. Líbá mě do hloubky a já nestihnu zareagovat, ačkoliv je to dlouhý, vzrušený polibek. Pak se stejně tak rychle odtáhne. Prohlédne si můj vyjevený výraz a zasměje se.
„Co je pradlenko, tohle jsi přece chtěla, ne?“
Slyším svůj zajíkavý dech, šílený tlukot svého srdce a nakonec kroky, vzdalující se kroky někoho, kdo o ničem nepochybuje.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *