Profesor

Jako kdyby to, co mě dřív pohánělo vpřed, bylo pryč. Cítím takové prázdno, jako kdyby mě opustil někdo blízký, moje druhé já. Jako kdybych byla ze dvou polovin a ta důslednější a energičtější někam odešla. Zůstala jsem sama, zmatená, slabá. Copak ostatní necítí to prázdno? Míhají se kolem mě, ve svém nejodvážnějším oblečení, holky nalíčené, nalakované, mladí muži s cigaretami v kapsách, bezstarostní, dychtiví. Jak se dokážou tak uvolnit? Možná nejsou zamilovaní. Jsem zamilovaná já? Já, opřená o sloup, oblečená a nalíčená jako v běžný školní den. Cítím smutek a samotu. Má i jméno. Má i modré oči a opálenou pleť. Ale je to láska? Není to jen rozladěnost, že tentokrát nebudu mít všechno, co bych chtěla? Zahlédnu ho za dalším sloupem. Zřejmě má dozor v sále. Takže můžu odejít, moje výprava sem splnila svůj účel. Chtěla jsem ho přece jen vidět. Ještě chvíli, ještě chvíli se na něj dívat. Rozpráví se dvěma studentkami a usmívá se. Měla bych jít. A tak jdu. V pokoji na mě padne taková samota, že nevím, co si počít. Co budu dělat? Já, která jsem v pátek večer posledních pár měsíců nikdy nebyla doma, nejdu na ročníkový večírek. Podívám se do diáře. Nakonec není příliš brzy začít se připravovat na zkoušky. Vezmu si zápisník a tužky a jdu do školní knihovny. Překvapí mě, kolik zoufalců se tady najde. Vesměs studijní typy. Zahlédnu kluka z vyššího ročníku, ze kterého jsem si loni s kamarádkou trochu vystřelila. Bože, chovám se někdy strašně… Zalezu ke stolu do rohu a snažím se být nenápadná. Zaberu se do knihy a kupodivu se celkem soustředím. Za hodinu si chci dojít pro slovník. Svedeného a odkopnutého mladíka už nezahlédnu, takže se v klidu přehrabuji v policích. Na parapetu okna zahlédnu hřbet nějaké knihy. Obal mě zaujme, tak ji vezmu do ruky. Mrazivá rozkoš. Zřejmě nějaká odvážnější červená knihovna. Podívám se z okna. Prší. Objeví se bolest, kterou na chvíli nedokážu snést. Hrudník se mi sevře a já se musím opřít o rám okna. Dívám se ven a pocítím nelogickou touhu po jeho objetí, ale zároveň po jistotě, která by mi navrátila ztracený klid.
„Slečno, bude se zavírat.“
Otočím se a pochopím, že to nebude tak jednoduché. Je to on.
„Vezměte si knížky k sobě. Ale spíš byste měla jít do sálu, večírek je v nejlepším.“
Mlčím.
„Stalo se něco?“
Asi vypadám strašně.
„Musím se ještě chvíli učit, nemůžu skončit uprostřed práce.“
„V pátek večer?“
„Za týden mám první zkoušku.“
Usměje se.
„To je teda něco. Asi vás na nic nemám, co?“
„Ne. Ale jednou jste u nás zastupoval při anglické literatuře.“
„Aha. To je škoda, takové studenty bych si přál. Ale teď už vás musím vyprovodit.“
Odlepím se od okna a nechám tam ležet tu nemravnou knížku.
„Nechcete si ji vzít?“
Zavrtím hlavou a odejdu ke stolu ke svým věcem. Otočím se k němu, obrací knihu v ruce.
„Myslím, že byste si ji měla vzít, pokud opravdu nechcete jít na večírek.“
Usmívá se. Zlostně se po něm podívám.
„Nechtěl jsem vás urazit. Ale připadáte mi trochu smutná, tohle by vás pobavilo.“
Vsune mi ji pod paži k ostatním knížkám. Dívá se mi do očí.
„Jak jsem byl hloupý, když jsem byl mladý.“
„Jak to myslíte?“
Jenom se pousměje. Chvíli čekám na vysvětlení, ale k ničemu se nemá. Ve dveřích se otočím. Stále se na mě dívá.

První zkoušky dopadnou dobře, mám štěstí. Moc se neučím, celé noci koukám do zdi nebo z okna. Ten neúprosný cit pohltil celou moji osobnost.
Vycházím z učebny na chodbu a on jde přímo proti mně.
„Dobrý den.“
Neodpovím a jeho to ani trochu nevyvede z míry.
„Tak co zkoušky? Vy jste ve třetím ročníku?“
„Ano.“
„Hm. Tak hodně štěstí u závěrečných.“
„No, mám docela strach.“
„Nebojte se. Kdy to máte, příští pátek?“
Kývnu. Dívá se na mě. Na mě. Nevím o něm nic. Jaký je to člověk? Vypadá celkem slušně, ale to nakonec i já. A udělala jsem tolik škody. Co jsem se natrápila rodiče. Myslím, že se jim ulevilo, že jsem vůbec odmaturovala a odjela dál studovat. A kolikrát v životě jsem lhala. Kamarádkám, ve škole. Vzpomenu si na toho kluka v knihovně. Oklepu se při představě, že rozhodně nebyl jediný.
„Víte, proč jsem byl hloupý, když jsem byl mladý?“
Nevím, co odpovědět. Tak mlčím.
„Vymetal jsem všechny akce a hospody a myslel si, jak jsem nesmrtelný. A přitom jsem úplně ztrácel čas. Měl jsem vědět, že ty nejhezčí holky jsou zároveň ty nejchytřejší. A ty netráví pátky na diskotékách.“
Jsem strašný člověk. A teď tu stojím a myslím na to, že jsem přes to všechno úplně svobodná. V lásce je člověk tak svobodný. Je to začátek, tohle je teprve začátek života, nezáleží, co bylo před tím, všechno můžu hodit za hlavu.
Možná bych teď měla něco říct. Ale myslím, že je čas. Že bude ještě spousta času. A tak se omluvím a odejdu.

Jsem strachy bez sebe. Právě jsem zjistila, že jsem úplně zapomněla na dvě otázky. Jak je to možné? Rychle se přehrabuju v papírech a půlka se mi rozsype po zemi. Chce se mi plakat. Právě jdu na závěrečnou zkoušku a neumím dvě otázky. A už jsem ho přes týden neviděla. Projela jsem to. Je to pryč.
„No tak, to chce klid.“
Zvednu oči. Je to on. Posbírám papíry a vstanu. Urovnám si šaty.
„Vám se to řekne.“
Odvrátím se od něj a nervózně se dívám po procházejících studentech.
„Přinesl jsem vám něco pro štěstí.“
Zvedne ruku, ve které drží malou kytičku fialek. Jako kdyby mě ovanul svěží vzduch. Už brzy bude opravdu teplo. Poslední zkouška a bude zase dobře. Jenže tahle zkouška… Neovladatelně se mi rozklepou zuby. Skloním hlavu, je mi to tak trapné. Obejmu se rukama, papíry držím v ruce, on svěsí ruku s kytičkou. Čekám, že za chvíli odejde. A už nikdy znovu nepřijde. Ale nedokážu nic udělat. Najednou ucítím jeho paže kolem svých ramen, obejme mě, obejme mě pevně kolem celého těla a přitiskne si moji hlavu na svou hruď.
„No tak, jste přece statečná a tak chytrá. Zvládnete to jako nic.“
„Nejsem taková, jak si myslíte. Jsem strašný člověk. Povrchní a hloupý.“
„A na tom je něco špatnýho? Taky jsem povrchní a hloupý.“
Ramena se mi chvějí. Cítím se v bezpečí a klidná, ale chce se mi stále plakat, ačkoliv už nevím proč. Trochu se odtáhne, aby mě mohl políbit. Jenom tak zlehka přitiskne svoje rty na mé. Pak mi utře kapesníkem slzy.
„No tak. To bude dobrý.“
Uslyším od dveří své jméno. Musím jít. Podá mi do ruky trochu pomačkanou kytičku.
„Počkáte tady na mě?“
Přikývne. Poodejdu několik kroků. Trochu silněji si mě k sobě přitáhne a ještě jednou políbí. Co je to jedna zkouška? Jedna zkouška v životě? Nezajímá mě. Možná budu mít štěstí a zvládnu ji, možná ne, nikdy jsem nebyla vzorná studentka. Ale vypadá to, že jsem prostě klikař.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *