Prošvihnutý

Jdu nezvykle teplým večerem vánočně vyzdobeným městem. Vždycky jsem měla ráda večírky. A většinou jsem před nimi trochu nervózní a plná očekávání. Ale nikdy jsem nebyla tak napjatá jako dneska. Chtěla bych vrátit všechny ty akce, na kterých jsem se snažila někoho okouzlit, protože nevěřím, že by mi to mělo vyjít teď, když mi na tom tolik záleží. Bože, jsem tak strašně zamilovaná. Svět mi ujíždí pod nohama a já ho nemůžu zastavit. Roztékám se a okamžitě se odpařuju a rozpadám se na chatrná vlákna a vzduch si mě nabírá a rozfoukává. Chci to? Nevím. Ale nemá cenu se tím zabývat. Stejně s tím nic neudělám. Vím, že mě miloval. Může mě milovat i teď? Nevím. Je ke mně milý, stejně jako ke všem ostatním. Čekala bych stopu studu v jeho chování, ale možná neví, že já vím, co ke mně cítil. Proč jsem neviděla to, co vidím teď? Nadhled. Smysl pro humor. Potlačovaný smutek skrytý na řasách. Chci ho obejmout a sejmout jeho zármutek od první vteřiny, kdy se narodil.

Všichni se baví. Někteří doopravdy, jiní to předstírají. I já dnes předstírám. Chtěla bych se opít, ale asi by mi to nebylo nic platné, zítra by mi bylo ještě hůř. Pořád si opakuji, že po Vánocích život nekončí, ale mám pocit, že pokud se to nevyřeší dnes, tak nikdy. Dneska mu musím skončit v náručí. Podívám se po něm a dochází mi, jak jsem směšná. Baví se se svojí kolegyní a nevypadá, že by byl zvědavý na někoho, kdo se mu kdysi líbil a kdo mu dal tenkrát nepřímo najevo, ať se ani nepokouší. Jenomže to jsi nebyl tak… Chytrý, přitažlivý, dokonalý. Chci ten čas zpátky. Nebo aspoň ještě jednu šanci. Odstrčím svého kolegu, který by mě určitě nejraději někam zatáhl a zítra by předstíral, že si to nepamatuje. Znovu se otočím. Vyčkám do okamžiku, kdy jde pro něco k pití. Přitočím se k němu.
„Jak se bavíš?“
Překvapeně se ke mně otočí.
„Ujde to. A ty?“
„Nic moc.“
„Ne? A proč?“
„Ani nevím. Mám špatnou náladu. Snad to přejde.“
„To víš, že jo. To se někdy stává. Kdyby ses nudila, přidej se k nám. Už dlouho jsem se tak nenasmál.“
„Nechci se bavit s ní.“
Snad to pochopí.
Ale nepochopí nic. Pokrčí rameny, vezme dvě skleničky a odejde. Tak to by bylo.

Zírám z okna, před sebou mám výhled, ze kterého bych jindy byla unesená a nemůžu se vzpamatovat. Rozmazaně vnímám hlučící kolegy, světlo z vánočních stromečků, všechno zakrylo zklamání jako obrovský mrak. Přemístím se k baru a hledím na sebe v jednom ze zrcadel. Proč vypadám tak strašně? Proč vypadám tak strašně vždycky, když se snažím vypadat co nejlíp? Celá se lesknu a líčení se mi rozpilo, takže mi zvýrazňuje kruhy pod očima. Vlasy mám vyčesané a natužené do jakéhosi včelího úlu. Pokusím se je rozmotat. Vytahuji sponky ze slepených pramenů a cítím svoji nedokonalost, jak mě obklopuje jako kdybych se oblékla do špinavého oblečení. Dopiju drink a rozhodnu se, že to už dneska stačilo. Vyhledám ho očima. Sedí s tou ženskou na sedačce, naklání se k její skloněné hlavě. Hotovo.
Přeci jen jsem něco upila, nedokážu si vzpomenout, kde jsem nechala svůj kabát. Zkusím jedny dveře, ale je to zasedací místnost, pak druhé a naskytne se mi pohled na kolegu, který mě před necelou hodinou tahal za ruku, jak se vášnivě tiskne k hubené tmavovlasé ženě. Vyvede mě to z míry víc, než bych čekala. Musím se na chvíli opřít o okno v chodbě a nabrat ztracenou rovnováhu. Nevyvedlo mě z míry, že se mě pokusil svést někdo, kdo to za chvíli zkusil u někoho jiného. Řeže mě na nejcitlivějších místech bolest z toho, že dnešek nedopadne tak, jak jsem si vysnila. Je možné být člověkem a netrpět? Milovat a netoužit?

„Mohl bych tě o něco poprosit?“
Otočím se a dívám se svému trápení do očí.
„Simona se strašně se opila a nechci, aby měla ostudu, pomohla bys mi ji nějak dostat do taxíku?“
Vypadá naprosto nevzrušeně. Jako kdyby mě žádal o zapalovač.
„Dobře. Co mám dělat?“
Odvlečeme ji na záchod tak nenápadně, jak jen to jde. Sotva stojí na nohou. Teď teprve mi dojde, že se k ní už nějakou dobu asi neskláněl proto, že by jí špital něco do ouška. Omývám jí obličej studenou vodou u umyvadla, zatímco on objednává taxík. Líčidla se jí rozmyla a tvoří na bradě špinavé pramínky. Shrnu jí vlasy z obličeje, aby se jí moc nenamočily a aby si je nezašpinila, kdyby se jí obrátil žaludek. Něco mumlá. Je mi jí tak líto, že se mi nahrnou slzy do očí. Život je tak bolestivý. Tak ponižující. Nedá nám ani na chvíli vydechnout. Ohlédnu se. Dotelefonoval a chytne ji pod paží.  Za chvíli jsme oba vděční, že jsem jí držela vlasy předem.
„Ustup, ať tě nepoblije.“
Přesto ji přidržuju, protože samotnému by se mu svalila. Teprve když je po všem, opláchneme umyvadlo čistou vodou a necháme ji klesnout na zem. Něco mumlá, usíná, košili má na hrudníku celou promáčenou a mně přesto připadá jako někdo, kdo se právě narodil. Tak čistá a neposkvrněná. Opřu se o zeď a snažím se dýchat ústy a překonat nevolnost. On se na mě dívá. Vůbec nemyslím na to, jestli mě miluje. Myslím na něj. Je tak hezký. Ano, vlastně je hezký. Nechápu, že jsem si toho nevšimla dřív.
„Jsi statečná.“
Usmívá se, jeho úsměv je čím dál širší. Dotýkám se dlaněmi chladných dlaždiček a chvíli se o mě pokouší vztek.
„Co je tu k smíchu?“
„Říkal jsem ti, že se s ní nasmějeme.“
Vyprsknu nahlas a chytím se dlaní za pusu, protože ze mě vychází divné, hýkavé zvuky. Jemně mi ruku stáhne za záda a obejme mě.
Vím, že mě miloval. To se nezapomíná.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *