Sestřička

Nevšimla jsem si ho hned. Byl to jenom jeden ze čtyř pacientů na pokoji, jeden z třiceti na celém oddělení. Pak jsem při vizitě zpozorovala, že se nenechá urážet od arogantního doktora a hned mi byl sympatický. Chtěla jsem, aby se cítil pohodlně, když je tak statečný. Pak se na mě jednou podíval, když jsem mu měřila tlak a od té doby se mnou něco je. Stojím u okna na chodbě a dívám se na padající listí. Usmívám se, ale za chvíli mě sevře ledový krunýř. Záda mám úplně zpocená. Dojdu si alespoň umýt upatlané ruce a trochu se nalíčím. Pomáhám mu na záchod a do koupelny. Podávám mu knížku, která mu spadne na zem. Dávám mu injekce proti bolesti. Sedím u stolu v jídelně a sotva vnímám co jím, jsem na sesterně u počítače a nemůžu se na nic soustředit, vidím jenom tu neoholenou bradu a pronikavě modré oči. Nesu mu jídlo a ruce se mi třesou. Pak jdu domů. V noci se mi o něm zdá. Hladí mě po ramenou a říká mi něco něžným, konejšivým hlasem.

Dneska je odtažitý. Jsem z toho zoufalá. Měřím mu teplotu a on se na mě skoro nepodívá. Místo oběda sedím u rybníčku v parku nemocnice, dívám se na podzimní slunce v hladině a cítím slzy v očích. Kdyby tu nikdo nebyl, chtělo by se mi lehnout na zem a plakat do vysílení. Ale ještě je tu jedna možnost.

„Nepotřebujete něco?“
„To víte, že bych potřeboval.“
Usmívá se. Půlka vlasů mu odstává od hlavy a na bradě má třídenní strniště. Tričko má uválené, ale kdyby mi teď řekl, že by potřeboval obejmout, těžko bych si představila lepší okolnosti.
„A co?“
„Panáka vodky.“
Cítím, jak se červenám.
„Víte, že to nejde.“
Rozpačitě mu urovnávám pokrývku u nohou. Mám nutkání pohladit ho po zafačované noze. On jen pokrčí rameny a začte se do otevřené knížky.

Jedu domů a připadám si hloupá a směšná. Sestřička, která se zamiluje do pacienta. Kolik mu může být? Určitě chrápe a potí se. Hrozně se obléká. Nečistí si pravidelně zuby. Je náladový. Chtěl by, abych uklízela a denně vařila. Nic nepomáhá. Všechno tohle chci. Každou vteřinu, každý úsměv, který by mi věnoval.

„Něco jste mi slíbila.“
„Vážně?“
„Když to nejde tady, zajdeme na panáka, až mě pustí. Zítra mám jít domů.“
Kdybych teď držela tác s jídlem nebo teploměry, všechno už by leželo na zemi.
„Tak dobře.“

Opustím místnost a dojdu k otevřenému oknu. Je tak lehké se zasnít. První týdny mu budu pomáhat do vany. Líbá mě už ve dveřích. Operovaná noha překáží a bolí. Jsme trpěliví. Pak se milujeme neobratně a uspěchaně.

Nezavolal. Uběhly tři dny. Nedokážu vůbec nic dělat. Je to tak otřepaná fráze, ale nemůžu si pomoct. Nemůžu jíst. Ráno se vidím v zrcadle bledá a utrápená. Uběhne týden. Sedím večer na posteli a všechno se ve mně svírá. Cizí chlap. Co je mi po něm. Ty oči. Proboha.

Uběhly tři týdny. Vleču se do práce. Každou chvíli mi ho někdo nějakým detailem připomene, ale nikdo není on. Kolegyně mi něco vypráví, ale já se nedokážu zasmát. V tu chvíli se naštvu. Cizí chlap. Můžu být ráda, že se neozval. Určitě by na mě byl hrubý. Kdo ví, co by po mně v posteli nechtěl. Třeba by mě i urážel. Je to nepravděpodobné, ale na chvíli to pomáhá. K tomu, že se mi neozval, musí mít důvod. Třeba si ze mě utahoval. Odcházím z práce, běžím po schodech a téměř do něj vrazím. Belhá se do ordinace v přízemí. Jsem tam, kde jsem byla. Zírá na mě, zastaví se. Stojím proti němu, mohla bych se ho dotknout. Nemůžu promluvit, ale potřebuju ho aspoň na chvíli zadržet. Pozdravím ho první.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
Ten jeho hlas.
„Jak se máte?“
„Už docela dobře. Ale teď zrovna už zase hůř.“
Měla jsem pravdu. Je to hulvát.
„Prosím?“
Musím být rudá vzteky. On se ale dívá vážně, ani posměšně, ani naštvaně. Kolem nás proudí pacienti. Opře se o stěnu a dolehne ke mně jeho vůně. Musím to co nejrychleji dokončit a vypadnout, nebo se z něj zblázním. Zvedne hlavu.
„Trvalo mi tři týdny, než jsem na vás zapomněl. A teď vás zase potkám.“
Otevřou se vchodové dveře, někdo vejde dovnitř. Tvář mi ovane teplý vzduch, je to příjemné. Taky se pootočí tím směrem. Něco se zaleskne na jeho ruce. Prstýnek. Jak je to možné? To bylo přece to první, co jsem kontrolovala. Přesto se mi najednou záhadně uleví. Přemýšlím, jak ten okamžik prodloužit, ale nic originálního mě nenapadá. Tak se mu jenom podívám do očí a obejmu ho. Něžně a nesměle mě políbí, jako by to dělal poprvé v životě.

Jdu letním podvečerem domů a snažím se zhluboka nadechnout. Jde to těžko, v krku mě škrábe a na srdci mi leží balvan.
Nikdy mi nebude česat mokré vlasy, svlékat noční košilku uprostřed noci, jíst snídani, kterou jsem nachystala. Ale nebude ze mě ani strhávat oblečení a kousat mě do krku jednou za týden v nějakém plesnivém hotelu. Některé věci jsou příliš velké na to, aby se uskutečnily a záhy pošpinily. Na srdci mi leží balvan, ale přesto se v tu chvíli necítím nešťastná.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *