Spletený

Znali jsme se dlouho od vidění. Ale nikdy nás nikdo nepředstavil. Pak jsme spolu konečně měli pracovat na jedné zakázce. K tomu nedošlo, ale konečně nás někdo seznámil. Mohli jsme se zdravit na chodbách. Usmívat se na sebe u oběda.

Jednou to muselo přijít. Společný známý slavil narozeniny. Bylo horko. Jeho zahrada byla plná lidí. Většinu lidí jsem neznala, ale byla jsem přesvědčená, že ani hostitel všechny nezná. Chtěl se pochlubit. Přesto mi tu bylo příjemně. Už se stmívalo a já jsem se procházela rozlehlou zahradou. Letní podvečer. Vůně teplého vzduchu. Šumění listí a vzrušující zvuky zahradního večírku za mými zády. A on. Někde za mnou byl i on. Položila jsem si sklenici na kamennou zídku a vyhoupla se na ni. Boty jsem nechala spadnout do trávy. Zaklonila jsem hlavu. Někdy je to příjemné. Většinou to nestojí za nic, ale aspoň občas mi život neláme kosti bez umrtvení. Třeba by to takhle mohlo být už pořád. Uslyšela jsem tiché kroky. Byl to on. Nevzpomínám si, o čem přesně jsme se bavili. Konverzace byla stejně přirozená jako všechno, co tomu předcházelo. Jako kdybysme byli stvořeni jeden pro druhého. Pak nás někdo vyrušil a zatáhnul zpátky před dům, ale mně to vůbec nevadilo. Budeme mít ještě tolik času. Někdo mě vyzval k tanci a já jsem šla, ale celou dobu jsem se dívala stranou na něj, do jeho očí, které zářily jen pro mě. V jednu chvíli na mě mrknul a pohnul hlavou. Srdce mi poskočilo. Už dnes. Vstoupí do mého osudu už dnes. Všechno je to tak jasné. Než dohrála skladba, byl pryč. Rychle jsem poděkovala svému tanečníkovi, který se mi snažil něco říct, a vyrazila ke své kabelce. Vzala jsem si žvýkačku a zkontrolovala se v zrcátku. Učesala jsem se a urovnala si výstřih. Usmívala jsem se na všechny, které jsem míjela cestou, a chtělo se mi samým štěstím smát. Vyrazila jsem směrem, kterým se mi zdálo, že na mě kývnul. Byla už úplná tma a já jsem rychle našlapovala do trávy. Paže mi roztřásl chlad a to mě ještě víc vzrušilo. Konečně jsem ve výklenku domu uviděla tmavou postavu. Teď. Právě dnes, právě teď. Vyrazila jsem dál a ještě než jsem si stačila uvědomit, co se děje, byl u mě a líbal mě. Zaskočilo mě to. Snad proto, že jsem poprvé ucítila jeho tělo tak blízko. Byla jsem překvapená. Představovala jsem si to nějak jinak. Objímal mě dost tvrdě a vůně mi k němu neseděla. I jeho polibky nebyly tak něžné, jak bych si zrovna přála. Sahal mi na zadek a do vlasů. Konečně jsem se vyprostila. Tmavá vysoká postava přede mnou hlasitě oddechovala. I já jsem byla zadýchaná.
„Jsi úžasná. Nečekal jsem, že to takhle dopadne.“
Zasmál se. Napadla mě strašná věc. Potřebovala jsem, aby ještě promluvil.
„Ty jsi šel za mnou? Druhou stranou?“
„No jasně.“
Teď jsem si byla úplně jistá. Došlo ke strašnému omylu. Ano – teď, když už jsem věděla, kdo to je, nechápala jsem, jak jsem se mohla takhle zmýlit. Musela jsem se chytit za pusu, abych nevyjekla. Skoro jsem se zapotácela. Nebyl to ten, kterého jsem očekávala. Byl to můj kolega, který se mnou před chvílí tancoval. A já jsem se s ním právě vášnivě líbala.
„Kam jdeš?“
„Musím se vrátit.“
„A přijdeš sem ještě?“
„Já nevím.“
Utíkala jsem. Boty mi klouzaly ve vlhké trávě a vlasy se mi lepily na zpocená záda. Něco za mnou volal. Doběhla jsem na záchod v domě a umývala si ústa, jako kdybych chtěla umýt stopy po jeho rtech, a konečně se pořádně zděsila.  Byla jsem opilá. A nedočkavá. Ale to on přece nikdy nepochopí, až se to dozví. Pohádka skončí a život se stane zase nesnesitelným.

První den v práci po večírku mě překvapil. Stála jsem u jídelny strnulá hrůzou, protože kolega mě právě před chvílí přesvědčil o tom, že si záležitost pamatuje a že by ji rozhodně chtěl dotáhnout do konce. Ale ten, s kým jsem se měla setkat v té tmavé zahradě, o mém poklesku evidentně nevěděl. Přišel ke mně a po chvíli úplně obyčejného hovoru mě pozval do kina.

Tohle mohl být můj šťastný konec. Uběhlo několik dní, které jsme strávili spolu. A dnes poprvé mě pod jakousi záminkou pozval k sobě domů. Miluje mě. Já miluji jeho. Není důvod nic odkládat. Mohlo to být dokonalé. Kdybych nebyla opilá a nedočkavá. Jdu trochu strmou ulicí letním podvečerem a představuju si, jak nádherné by bylo těšit se, kdyby…

Bylo to dokonalé. Jiné než jsem si představovala, ale krásné. Byli jsme už strašně unavení, protože jsme se celé hodiny jenom líbali. Hladil mě po zádech, ve vlasech, líbal mě na tvářích a na rukou. Bylo už skoro ráno, když se mě konečně zeptal. Řekla jsem ano a vůbec to nebylo nedočkavé.

Je zase večer a budeme se milovat znovu.  Sedím na jeho posteli a čekám, až přijde z kuchyně. Konečně ho slyším za zády. Otočím se. Ruce mám sevřené mezi stehny. Za chvíli je u mě. V místnosti je tma, obrysy osvěcují jenom pouliční lampy, jejichž světlo na nás padá z oken.
„Jsi tak krásná.“
Musím mu to říct. Pokud to má být dneska zase dokonalé, musím mu to říct dřív, než mu to řekne někdo jiný. Jsou přece silnější věci než drobné chyby, kterých se dopustíme. Muselo to pro něj být taky výjimečné. Ta chvíle, kdy se naše životy definitivně spojily. Ten okamžik.
Ležela jsem na zádech v jeho posteli. On ležel vedle mě. Pootočila jsem se k němu. Díval se na mě. Měl rozcuchané a trochu vlhké vlasy a hrudník se mu nadzvedal, jak rychle oddychoval. Natáhnul se ke mně a ještě jednou mě políbil. A já jsem věděla, že už nikdy nikoho nebudu tolik milovat.
Bože. Nikdy mu to nemůžu říct!

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *