Studentka

Poprvé mě zašimralo v břiše, když se po třetím testu, ze kterého jsem jako jediná ze třídy měla jedničku, zeptal na autora. Stydlivě jsem se přihlásila, abych příliš nepopudila spolužáky.

„Tak to jste vy.“
Chvíli se na mě díval. Byla jsem až v páté řadě a z jeho výrazu jsem nedokázala nic poznat. Ale v břiše mě šimralo ještě po celý zbytek hodiny, kdy ostatní ve třídě nabádal, aby nebrali studium na lehkou váhu.

Druhý den do mě strčil, když vešel do třídy a vyhýbal se zmačkanému papíru, letícímu přibližně směrem ke koši. Chytil ho a vrazil do mě a já se poprvé ocitla blízko něj. Ucítila jsem jeho vůni a doufala, že já po celém dni v téhle zatuchlé díře nesmrdím. Strčil do mě jen trochu, ale přesto se dlouze omlouval. Já se nezmohla na nic. Pak si mě přestal všímat a začal nadávat na nepořádek ve třídě.

Snažila jsem se na něj necivět, a tak jsem se v jeho hodinách dívala z okna na žloutnoucí listí. Dny se krátily a často už byla v jeho hodinách za okny tma. Mohla jsem tedy v odrazu oken pozorovat jeho tvář. Není zrovna krásný. Ale o to je to snad horší. Líbí se mi každá jeho nedokonalost. Ustupující vlasy. Na muže trochu výrazné rty. Křivé dva dolní zuby.

Dneska je vyloženě hezký. Má krásné hnědé oči. Má černé tričko a obyčejné džíny, jednu nohu má přehozenou přes koleno druhé. Hlavu má opřenou o ruku a bez výrazu pozoruje spolužačku marně vypisující na tabuli překlad věty. Potřebuju se na něj podívat přímo. V tu chvíli se na mě otočí i on a podívá se mi přímo do očí.

Dny ubíhají. Nakoupím si nějaké nové oblečení a začnu se i do školy pečlivěji líčit a česat. Co se děje kolem, příliš nevnímám. Třeba to, že mě škola vůbec nebaví. Netuším, co to bylo za nápad. Jde mi akorát angličtina, ve všem ostatním plavu. V práci se blíží uzávěrky. Můj život ubíhá a já nevím, co bude dál, ani zítra, ani za pět let. Jak bych to mohla vědět? Jsem zamilovaná.

Už dvakrát mě nechal jít k tabuli vysvětlit něco ostatním. Nikdy mě ale nezkouší jako ostatní na známky. Poslouchá mě a pozoruje. Dneska mám nové džíny a tričko s velkým výstřihem. Jsem nesvá, bojím se, že je mi vidět podprsenka. Nevypadá, že by to vnímal.

Na další hodinu přijde pozdě. Už mám strach, že nepřijde. Choulím se v lavici, je mi zima, ale nechci si brát tlustý svetr, protože v něm moc parády nenadělám. Otočím se a vidím, že jedna spolužačka otevírá okno. Vrhnu se k ní. Chvíli se o něj přetahujeme, je to hloupé. Najednou stojí vedle nás.
„Co se to tu děje, dámy?“
Dívám se do země, ona spustí, že je tu nedýchatelno, a já jí nechci dovolit otevřít okno. Čekám, že se postaví na její stranu.
„Vždyť je tu zima, i když je puštěné topení. Vyvětrejte si dveřmi.“
Půvabesa odkráčí s poštěkáváním do své lavice. On se na mě dívá.
„Máte něco na sebe? Je tu opravdu zima.“
Ukážu mu na svetr přehozený přes židli.
„Dobře.“
Ještě chvíli otálí.
„Měla byste po hodině chvilku čas? Chtěl bych s vámi mluvit.“
Kývnu. Nevím, jak jsem dokázala následující hodinu vydržet. Hlavou mi letěly tisíce představ. Dokonalý happyend. Ulepené polibky v kině. Jeho promrzlé prsty v kapse mé bundy. Jeho hladké ruce mě hladí něžně po tváři, aby si mě pak drsně přitáhnul a povalil na postel. Nemyslím na své mladší a hezčí spolužačky. Tohle je můj šťastný konec.

Stojím před ním, na sobě mám ten neforemný svetr, protože je mi už nesnesitelná zima. Mám pocit, že už to nevydržím a vykřiknu. Taky tě miluju!
Nic jsem se v životě nenaučila. Ani lépe předvídat, že věci nedopadají tak, jak bychom si přáli.
„Jste moje nejlepší studentka. Jste patrně nejlepší studentka, jakou jsem kdy učil. Nechcete to nějak využít?“
Nemůžu mluvit. Na tohle nemám připravenou odpověď.
„Slyšel jsem, že v jiných předmětech jste na tom hůř, nechcete tedy přestoupit na nějaký humanitní obor?“
Pocítím bolest, která mě zarazí svojí intenzitou. Jak může něco takhle bolet? Nejen, že mě nemiluje, ale ještě se mě chce zbavit. Je tak nadšený pro věc, že mou strnulost asi nezpozoruje. Nabízí různé možnosti. Je blízko u mě, téměř se mě dotýká rukama, a na tvářích cítím jeho teplý dech. Ale tohle on nevnímá.

Doploužím se domů. Jsem už velká. To přejde.
Ale nepřechází. Převaluju se na posteli. Trpím. Celá moje bytost trpí. Kde se bere ta bolest? Jsem to přece já, můj život, já o sobě rozhoduji. Tak co to má znamenat? Nemůžu, tohle nemůžu vydržet.
Je tu ještě třídní večírek. Pak skončím.

Večírek splnil moje nejhorší obavy. Nafintěné spolužačky. Přiopilí spolužáci. Přípitky. Bolí mě břicho a hlava. Chci pryč. Tenhle večírek a končím. Občas ho zahlédnu a to mě jen vyvádí z míry. Miluju tě. Kdybys věděl, jak tě miluju. Udělala bych pro tebe cokoliv. Starala bych se o tebe, každý den až do své smrti.
Pak do mě na chodbě u záchodů strčí někdo tak hrubě, že upadnu. Vztekle se sbírám na nohy a odháním omlouvajícího se opilce. Ohmatávám si ruce a přemýšlím, kde mám kabelku.
Zase jednou jakoby nic stojí u mě.
„Stalo se vám něco?“
„Ne.“
Zachytí mě za rukáv, až zapraská ve švech.
„Dávejte pozor!“
Vykřiknu a on se omluví. Druhou rukou mě obejme kolem ramen. Odtáhnu se.
„Co se děje. Vy se na mě zlobíte?“
„Ne.“
Dívám se do země a dusím se vzteky. Zase mě obejme a já nedokážu pochopit takovou drzost a snažím se vyprostit. Hladí mě po zádech a já se pomalu přestanu vzpírat.
„Taková hezká a chytrá. Přece se nebudete rozčilovat.“
Zhluboka si povzdychnu. Hezká a chytrá. Třeba mi to někdy přinese štěstí.
Vyvléknu se z jeho objetí, popadnu tašku a vyrazím ven. Venku se vydýchám a pomyslím si, že tohle vlastně nebyl úplně špatný závěr. Narovnám se. Ohlédnu se a podívám se na sebe v odrazu výlohy. Vypadám smutně. Načechrám si vlasy a namaluju si pusu. Mrknu na sebe. Pošlu si vzdušný polibek. Neblázni! Za pár dní už tom nebudeš vědět. Před očima se mi mihne jeho tvář. Unikne mi přerušovaný povzdech. No tak možná to bude víc dní. Nadechnu se ještě jednou pořádně, znovu se narovnám a mávnu na projíždějící taxík.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *