Svatební

Záclony se zlehka nadzvihují a dotýkají se mých bosých nohou. Sluneční paprsky už prostupují mezi stromy a probarvují plochy bílých stěn a nábytku. Podívám se na hodiny. Ještě je čas. Poprosila jsem všechny, aby mi dali chvilku o samotě, chci odejít sama a mít krátký kus svého života ještě jenom pro sebe. Opírám se o parapet a snažím se nedívat na svou tvář v odrazu okna. Pod těmi vrstvami silikonů a pigmentů jsem já. Celé moje tělo je zahaleno do něčeho, co má být buď dráždivě lesklé nebo elegantně matné. Mám na sobě šaty a boty, které už si nikdy nevezmu, do vlasů mám vpletených několik falešných pramenů a na vlastních řasách nalepené ještě jedny řasy z umělé hmoty. Snad alespoň květiny budou skutečné. Myslím na ty hromady křehkých květů, které kvůli mě předčasně uvadnou. Na skvrny na ubrusech, které se budou muset vyčistit, na lak na nehtech, který se sloupe, na pudr, který se setře pod polibky gratulantů. Tohle je můj svatební den. A já si nechávám ten čas, který mi ještě zbývá. Je mi jasné, že pokud se rozhodnu v těchto šatech, s těmito cizími šperky a nadýchanými vlasy dojít k autu, nic z toho nebude opravdové. Opravdové by bylo tam nikdy nedojít. Protože tohle celé nedává smysl.
Přistihnu se, že nervózně přecházím z jedné místnosti do druhé, znovu se opírám u otevřeného okna, beru do rukou volně ležící věci. Na poslední chvíli hledám něco, co by mi pomohlo. Už jsem se rozhodla, už jsem přijala prsten, který se k mé drobné ruce podivně nehodí. Nebyla bych první, kdo by nepřišel na vlastní svatbu. Ale k čemu mi to bude? Budu si navždycky budovat a oplakávat pomník něčeho, co nemůže být? Podívám se znovu na hodiny. Je čas jít. Obuju si boty a dojdu do koupelny, kde v umyvadle leží ta nejkrásnější kytice na světě. Kolem stonků pomalu plavou bublinky vzduchu a já ten choulostivý svazek přepečlivě vybraných květů a ozdob jedním nemilosrdných pohybem vytáhnu z chladné lázně, abych ho celý den mačkala ve zpocených rukou, odkládala na stoly, na zem, do trávy, mávala s ním do objektivu a pak ho ohavně netrpělivě odhodila do davu dychtivých očí. Zabouchnu okno a dojdu ke dveřím. Než je otevřu, uchopím ten okamžik, který bude naposledy patřit jenom mně a jemu a nechám ho ve dvou velkých křišťálových slzách sklouznout na zem. Roztříští se a já odcházím.

Naleštěný vůz hladce klouže ulicemi, které jsou stejné jako každý jiný den na počátku léta. Nevidím hlavy, které se za mnou otáčejí, kaluže, které tu nechal včerejší déšť a horký vzduch je ještě nestačil vysušit, vosy dorážející na odpadkový koš ulepený od nanuků. Kdyby teď prošel kolem, ještě bych to dokázala zastavit. Ale neprojde kolem, ani nepřejde po přechodu, před kterým zastavíme a pouštíme chodce, nevejde na poslední chvíli do dveří a nic nepřeruší, protože nepřišel ani tenkrát, kdy na tom záleželo nejvíc. Říkám si, že by mi stačilo ho vidět jenom na malou chvíli, dokud jsem ještě svobodná a říct mu, že nic nikdy nezmění to, co k němu cítím. Že bych pro něj udělala cokoliv. Bolest z prozření, že je mi tohle všechno k ničemu, když nemůžu být s ním, mi zatemní mysl. Zavřu oči a čekám, dokud to nepomine, stejně jako když se uhodím do lokte nebo mě přepadne náhlá nevolnost. Přejde to jako přejde všechno. Na fotkách budu krásná a budu vypadat šťastně, protože se to ode mě bude očekávat. Jednou možná někomu řeknu, že ten den patřil někomu třetímu. Že jsem nebyla šťastná jako můj muž a že jsem mu to přála, ale taky záviděla. Tenhle den nedával smysl, ale už se to nestane žádný další den. I já budu někdy šťastná. Když se mi narodí syn a moje matka ho bude držet poprvé v náručí. Když mě ve čtyřiceti letech manžel konečně naučí lyžovat. Když se probudím po dlouhé nemoci a bude mi dobře. Ale až ho jednou po letech potkám a on mi vysvětlí, proč tenkrát nepřišel, budu vědět proč ten den, můj svatební den, nedával smysl.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *