Youtuber

Je mi chladno. Proč jsem se lépe neoblékla? O tom, co si vezmu na sebe, jsem přemýšlela celé dny. Přišlo mi škoda zakrýt to bundou. Snažím se soustředit na svoje kroky. Počítám dopady tenisek na chodník. Přesto mám zrychlený tep. Slyším své srdce, ne svoje kroky. Svůj zrychlený dech. Už bych tam chtěla být. A zároveň bych to chtěla co nejvíc oddálit. Dneska může být všechno. Nebo taky vůbec nic. Všechno záleží na tom, jaký udělám dojem. Není to strašné? Není to příšerně nespravedlivé? Jenom jeden večer. Možná pár minut, které rozhodnou, jestli se ještě někdy uvidíme. Už slyším hudbu. Mám úplně zdřevěnělé rty. Kamenný jazyk. Budu vůbec moct promluvit? Už vidím osvětlené pódium a několik postav. Snad tam nebude moc lidí, abych ho našla. Snad tam bude tolik lidí, abych se mezi nimi mohla ztratit. Stojím u stánku, kde se prodává něco k pití. Není tu velký výběr, je to malá akce. Musím si něco koupit, abych se nějak zabavila. Vyberu si velkou limonádu, aby mi vydržela dlouho. Jdu si najít nějaké nenápadné místo a opatrně se rozhlížím. Hned ho zahlédnu. Stojí s pár lidmi napravo od pódia a něčemu se směje. Je docela malý a hubený. Jinak vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala. Nevím, jak dlouho se na něj dívám. Všechno kromě něj je rozmazané. Dýchám čistý kyslík. Necítím atmosférický tlak. Moje pokožka má mínus 100 stupňů. Někdo do mě vrazí a já se poliju. Poodejdu ke kraji a opřu se o zábranu. Budu čekat. Poslouchat hudbu. Určitě bude chvíli sám a já se k němu vydám. Hudba je podivná. Limonáda je strašně studená. Dojdu si pro něco jiného. Dívám se jeho směrem. Diskutuje se svým kamarádem, mluví na něj zblízka, aby ho slyšel. Podívej se sem! Bezradně se dívám na nápojový lístek. Musím si dát něco na zahřátí.
„Můžu tě pozvat na panáka?“
Rychle se otočím. Ale stojí tam někdo jiný. Docela pohledný kluk v mém věku. Nic neodpovídám a dívám se na něj.
„Ty jsi tady sama? Všimnul jsem si tě, jak tam stojíš. Na někoho čekáš?“
„Ano, čekám.“
Situace začíná být trochu trapná. Pak mě napadne, že by nebylo špatné se chvíli nějak zabavit.
„Ale klidně se spolu můžeme napít.“
Ožije. Něco objedná a já to okamžitě vypiju. Potěší ho to a hned objedná další. Teď teprve vnímám chuť. Nějaký bylinný likér. Cítím se líp.
„Dám si ještě jednu, ale s colou.“
Objedná to dvakrát. Něco mi vykládá, je celkem příjemný. Když je chvíle ticha, pokusím se taky něco říct, ale příliš se to nepovede.
„Co to bylo za kapelu, co hrála předtím?“
Chvíli si mě prohlíží.
„Přece naše.“
To je trapas. Ale on se naštěstí zasměje. Pootočím se tak, abych viděla mezi diváky. On je tam jenom s jedním člověkem a vypadá to, že zrovna nemluví.
„Promiň, musím si na chvíli odskočit.“
Odvážně přejdu těch 50 metrů, které nás dělí a stojím před ním.
„Ahoj.“
Zvedne hlavu od cigarety, kterou si zapaloval. Přimhouří oči. Usměje se.
„No ahoj, tak tady jsi!“
Znovu si připálí cigaretu a potáhne. Kouř vyfoukne do strany a já cítím, že jsem úplně zaskočená tím, jak se mi líbí. Dívá se na mě a ještě jednou si potáhne. Už je to nějaké dlouhé.
„Tak já jsem Jana.“
„No jasně, já jsem Lukáš.“
Přehodí si cigaretu do druhé ruky, podá mi pravou a dá mi pusu na tvář. Ucítím cigarety a slabou parfémovou vůni. Pak si zase popotáhne a rozhlédne se kolem. Je to nějaké divné.
„Nedáme si něco k pití?“
„Jo, jasně, ale ještě musím počkat na kluky.“
Vůbec tomu nerozumím.
„A jak se ti tu líbí. Přišla jsi až teď?“
Konečně!
„Líbí.“
Přihrnou se k nám kluci, kteří u něj předtím postávali. Podívají se na mě a začnou se pochechtávat.
„ Á, fanynka?“
On se taky začne smát.
„Jste blbí. Tohle je Jana!“
Všichni tři si se mnou podají ruku a hned se otočí k němu a začnou ho o něčem přesvědčovat. Vůbec nevím, o čem mluví. Diskuze pokračuje a já se nemám jak zapojit. Trvá to dlouho. Nakloním se k němu a řeknu mu, že si jdu pro něco k pití. Přikývne a dál si mě nevšímá. Ještě chvíli okouním. Neřekne mi, že mě pozve, ani ať počkám, že za mnou za chvíli přijde. Pomalu se odploužím na své původní místo. Jako kdybych si celý týden psala s někým úplně jiným. Chtěl mě poznat. Napít se se mnou. Ke všemu za mnou za chvíli přijde ten kluk od baru. Napřed mě to ještě víc rozladí, ale pak si řeknu, že se zase aspoň zabavím a bude vypadat líp, když se tu budu s někým bavit, než kdybych tu jen tak stála a sledovala ho. Ale moje nálada je tak špatná, že se těžko dokážu zapojit do hovoru. Přikyvuju poznatkům k hrající kapele. Proč si mě nevšímá? Ani se neohlédne, kde jsem. Jdeme si pro další pití. Připíjíme si. Že bych se mu vůbec nelíbila? Ale to se mi nezdálo, netvářil se tak. Můj společník začíná být veselý. Já naopak. To mě trochu probere. Je nejvyšší čas to skončit. Vyhodím prázdný kelímek a řeknu mu, že si jdu odskočit. Usmívá se a doprovází mě pohledem. Obejdu kiosek a pár stromů a dojdu k vyvýšenému chodníku vedle pódia. Jeden mě vyhlíží a ten druhý mě vůbec nehledá. Dobře se baví. Je tam s nimi dokonce nějaká holka. Položím ruce na zábradlí. Opře se o mě ledový vítr. To jsem tak hloupá? Co jsem si myslela? Podívám se na nebe. Je tu moc světla, takže neuvidím ani jednu hvězdu. Co bych si tak přála, kdyby nějaká padala? Podívám se znovu dolů. Ucítím slzy v očích. Co záleží na jednom klukovi? Vysmrkám se. Kdybych mu tak mohla něco říct. Že i tak to bylo krásné. To čekání. Ty obavy. Přitáhnu si ruce k tělu a rychle se rozeběhnu na tramvaj.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *