Bezstarostný

Opláchnu si obličej studenou vodou a usuším si ho ručníkem. Podívám se do zrcadla. Vypadám strašně. Asi proto mě nechce. Už mě viděl párkrát ráno nenalíčenou a není to hezký pohled. Chmury mi rozežene příchozí smska v telefonu na chodbě. Někdo jiný o mě přece jen stojí. Tak moc, že ho neodradilo, že jsem ho dvakrát odmítla a smála se, že to řeknu jeho mamince. Je o dost mladší než já. Ale jeho snaha je neodolatelná.
Nemám čas si upravit vlasy, tak je nechám ještě trochu mokré a rozpuštěné. Vůbec jsem se nezamýšlela nad tím, co si vezmu na sebe. Trochu se ochladilo. Kdybych šla někam s Richardem, dala bych si na přípravu nejmíň hodinu. Teď mám čas akorát na to vzít si první věci, které mi přijdou pod ruku. Na hlavu si narazím kšiltovku. Popadnu klíče a telefon a vyjdu ven.
Domů se vracím s dobrou náladou. Už dlouho jsem se tak nenasmála. Cítím i jakési podivné dojetí, které doprovází vzpomínky na moje první vztahy. Tahle schůzka mi připomněla, že ještě dokážu být sama sebou. Omylem mi strčil do krabice s popcornem a ten se zčásti rozsypal po podlaze. Náš tlumený smích natolik vadil paní, která seděla za námi, že mi poklepala na rameno s dotazem, jestli bysme se nemohli uklidnit. Tím to jenom zhoršila a my jsme si s prskáním do dlaní museli přesednout na kraj. Ke konci filmu už mě dychtivě líbal. Nepamatuju si, že bych někdy měla pocit, že to někdo tak prožíval. Držel mě kolem krku rukou, kterou měl částečně schovanou v rukávu mikiny. Odmítla jsem, aby mě doprovodil domů, a viděla jsem ho z posledního okna tramvaje, jak mě vyprovází pohledem. Snad nikdy jsem si nebyla tak jistá, že je do mě někdo zamilovaný.
Před mým vchodem stojí Richard. Jindy by mě to nadchlo. Dneska cítím nezvyklou nechuť, že mi naruší hezký večer. Chtěla bych si lehnout a myslet na trochu lepkavou ruku, která mě tiskla k sobě.
„Co to máš na sobě?“
Zapomněla jsem na svoje tepláky a čepici a zplihlé vlasy.
„Takhle chodím normálně.“
Zasměje se.
„To jsem rád, že ne se mnou. Půjdeme nahoru?“
Beze slova mě následuje ke dveřím a pak k výtahu. Když se zavřou dveře, chce mě políbit. Ale najednou to nejde.
„Richarde, nech toho. Běž pryč. Ukončeme to.“
Zadívá se na mě, jako kdybych to neměla v hlavě v pořádku. Ani já bych tomu možná ještě včera nevěřila.
„Je to pořád stejný. Ozveš se jednou za čtrnáct dní, někdy ani to ne.“
„Dřív ti to nevadilo.“
„Vadilo.“
Výtah zastaví a já rychle otevřu dveře. Dojdu ke svému bytu a odemknu dveře. Stojí za mnou.
„Jestli to myslíš vážně, budeš mi muset vrátit ty peníze.“
Otočím se na něj a naposledy se na něj podívám.
„Pro tebe to bylo pár korun!“
Protočí oči.
„No tak to nech bejt.“
Zavřu za sebou. Chvíli čekám, jestli nezazvoní nebo nezabuší na dveře. Ale neslyším nic. Ani vzdalující se kroky.

Díváme se na město. Už se začíná smrákat. Sedíme na betonové střeše polozbořeného domu na kopci. Natáhnu se na záda. Stáhne si bundu, nadzdvihne mě a podloží ji pode mě. Zasměju se tomu. Dá mi rychlou pusu kamsi za ucho. Voní po jahodovém koktejlu, který stojí na zemi mezi námi. Zase se otočí a dívá se na výhled pod námi. Přemýšlím o tom, jestli bych mu měla říct, že mám starosti. Mohlo by to být tak bezstarostné. Spolu bysme nepotřebovali moc. Vypadá, že by mu stačila pouhá moje přítomnost. Zahřeje mě to. Musím se pousmát a sáhnu mu na záda. Přitočí se ke mně. Dopije koktejl a chystá se mě obejmout. Ale ještě ho zarazím.
„Potřebuju peníze.“
V jeho výrazu se nic nezmění.
„Kolik?“
Řeknu mu to.
„Hm. Vykrademe muzeum.“
Sednu si a rozesměju se.
„Proč muzeum?“
„Chtěl bych kostru tý ještěrky. A nějaký peníze v pokladně budou.“
Prohnu se smíchy.
„Ale já mám peníze. Ale chtěla jsem je vrátit babičce.“
„V tom případě nemáme jinou možnost.“
Věděla jsem to. Věděla jsem, že s ním mě chmury přejdou. Začnu tu hru hrát s ním.
„Dobře, ale když už krást, tak pořádně. A ne tady u nás.“
„Souhlasím. Půjčíme si auto, objedeme pár menších měst, ubytujeme se na kraji v motelu a v noci vždycky vyloupíme místní banku.“
Už ho vidím v gangsterském převleku.
„Co budeme potom se všema těma penězma dělat?“
„Cestovat. Ale to už budeme spát jenom v lepších hotelích. V noci už samozřejmě nebudeme chodit krást.“
Ta představa se mi líbí. Pohladím ho po tváři.
„A co budeme dělat?“
Ucítím jeho jahodový dech.
„Nic mě nenapadá.“
Proplete si prsty jedné ruky s mými a obejme mě.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *