Bodyguard

Nudím se. Copak můžu cokoliv dělat, když ho mám za zády? Otočím se na lehátku a přes balkonové dveře vidím stejný obraz jako celé dny. Sedí u počítače a tváří se, že si mě nevšímá. Otočím se zpátky a zapadnu hlouběji do lehátka. To je taková nuda! A je mi příšerný vedro. Sundám si sluneční brýle a klobouk, ztěžka se zvednu a dojdu k pozvolným schůdkům bazénu. Palcem u nohy zkusím vodu. Je teplá. Malátná únava mě zmáhá a já jenom zvednu ruce a nechám přitažlivost plácnout mnou na hladinu. Příjemně to zabolí. Nořím se do vody. Chtěla bych se nechat unášet někam daleko, pryč od téhle nudné, šedivé existence. Chodidla už se dotknou dna. Otevřu oči. Slunce probleskuje vodou a míhá na dno světlé pruhy. A na moje nohy. A ruce. Přejíždím po nich prstem až k okraji plavek. Kdyby tady nebyl, koupala bych se nahá. Odrazím se ode dna, pohodím hlavou a nechám mokré vlasy rozstříknout vodu nad hladinou. Chci doplavat k okraji bazénu, ale uvidím ho těsně u okraje stát a zírat na mě. V krátkém okamžiku mě naštve podruhé. Zamračím se.
„Co je?“
„Dlouho jste se nevynořila.“
Už se otáčí a jde zpátky dovnitř. Otráveně vylezu ven a ohnu se pro osušku pohozenou u lehátka. Rychle si drhnu tělo. Pak už nevím, co dělat, tak se natáhnu do houpací sítě ve stínu. Poslouchám šumění listí a nechám se jím ukolébat k bezesnému spánku.
Probudí mě zvonění telefonu. Vymrštím se ze sítě a nohou se o ní zachytím, takže dopadnu na zadek s jednou nohou v síti. Ucítím něčí ruce, jak mi pomáhají se vymotat. Čí by to tak asi byly ruce? Když jsem na nohou, vztekle mu vytrhnu telefon z ruky. Už nezvoní.
„Nemusíte mi ho nosit. A budit byste mě vůbec neměl.“
„Zvonil potřetí.“
„Dejte to sem! A běžte jinam, když budu telefonovat!“
Konečně se naštve a odejde. To je děs! Jak dlouho ještě? Dokud to bude nutné, řekl otec. Vytočím zpětné volání, a ještě než mi kamarádka hovor zvedne, mám v hlavě plán, který mě okamžitě rozradostní. Uspořádám večírek u bazénu jako každé léto. Ten hlídací pes mi to nezkazí. Vyřídím několik telefonů a jdu mu to oznámit. Mám výbornou náladu. Dohopkám bosá dovnitř a počkám, až zvedne hlavu. Vypadá unaveně. Co na tom počítači pořád dělá?
„Zítra večer mi přijde několik přátel.“
Přikývne.
„Dejte mi seznam.“
Svěsím ramena.
„Copak vím, kolik lidí nakonec dorazí? Každý může přijít s doprovodem!“
„Potřebuju znát každého příchozího jménem.“
Z jeho výrazu poznám, že s ním nepohnu.
„No dobře. A víte co, vezměte si zítra volno! Nemůžete tady pořád trčet.“
Nevěřícně zakroutí hlavou a skloní oči zpět k obrazovce. Tím je to vyřízené. Otráveně se loudám do svého pokoje. Na schodech ho ještě zaslechnu.
„Kdo to všechno připraví?“
„Co jako?“
„Taková sešlost asi vyžaduje něco nachystat, ne?“
Laškovně se natočím, aby vyniknul můj dekolt, a našpulím rty.
„To nechte na mě!“
Pozdvihne obočí, tak se ještě zachichotám a vyběhnu schody do svého patra. A otráveně sebou hodím na postel. Dobrá nálada mi dlouho nevydržela.

Není to tím, co jsem vypila. Život je úžasný. Miluju to tady, náš dům, své přátele, miluju léto, miluju celý svět, který mi leží u nohou. Nikdo nemluví o tom, že bych měla začít něco dělat, necítím ani smutek po mamince, dobře, tak na chvíli ano, jenom se bavím a jsem krásná a nejúžasnější.
Baví se i všichni ostatní. Zahrada je plná lidí. Všichni se smějí, objímají, tancují a nejvíc se všichni baví se mnou. Jenom jeden člověk se nebaví. Stojí u stromu a pozoruje mě. Někdo mě praští do zad a ucítím těžké objetí. Řítím se k zemi a dopadnu na dvě rozesmáté kamarádky. Vyškrábu se na nohy.
„To jsou vtipy!“
Válejí se na zemi, šortky a trička vyhrnutá, účesy povolené, vypadají tak šťastně. Stáhnou mě zpátky na zem. Docela ráda se k nim přitulím. Jedna z nich mě hladí ve vlasech.
„Tady je to tak skvělý! Proč neděláš mejdany častejc? Ale o víkendu to bude taky skvělý. Pojedeš svým autem nebo s náma?“
„Nepojedu nikam. Mám se natřásat na festivalu s takovým garde?“ kývnu směrem ke stromu. Kamarádky mlčí. Míša, ta opilejší, se trochu nadzdvihne a šťouchne do mě.
„Prostě ráno utečeš. Vyzvedneme tě třeba v šest, to bude určitě ještě spát.“
„Neuteču mu. Už jsem to zkoušela. Na všech dveřích jsou čidla a on je u mě do deseti vteřin.“
„Nemá tě chránit?“ poznamená Eva.
„No právě.“
„Nechápu. Jsi plnoletá,“ zaškytá Míša a lehne si zpátky do trávy. Pak se ale rychle znovu vztyčí a překvapí nás střízlivostí svých úvah.
„Tak jinak, pojedeme večer. Svedeš ho. Viděla jsem to v jedný detektivce. Vražedkyně potřebovala, aby svědek usnul, tak ho vojela. Sice se vzbudí, až budeš zdrhat, ale nebude tak ve střehu. My budeme čekat v autě. Takže zítra v 11 večer!“
Všechny se zamyslíme. Eva spokojeně pokyvuje.
„To by šlo. Všichni chlapi potom odpadnou. Navíc bude zblblej, takže udělá, co ti na očích uvidí. Můžeš mu na chvíli namluvit cokoliv. Že se chceš převlíct, vyčurat a tak. Tomu uvěří a na chvíli nebude jak ostříž.“
Obě je odstrčím.
“O čem to tu vůbec uvažujete? Jak bych to asi tak provedla?“
Míša vytřeští oči.
„Ty? Pro tebe to nebude žádnej problém. Všichni tady po tobě jdou.“
„Hm.“
Eva si strčí prst do pusy a začne se nehtem rýpat v zubech.
„Spíš ty mi děláš starost. Chce se ti spát s úplně cizím chlapem?“
„Tak nemusela by s ním přímo spát, stačí, když mu…“
„Nechte toho! Já si poradím. Pokud do půl dvanáctý nepřijdu, jeďte beze mě.“
Vstanu a upravuju si oblečení.
„Kam deš?“
„Hodit návnadu, je to jediná možnost. Přece nebudu o víkendu zase sedět doma! Držte mi palce.“
Ale už mě nevnímají a opile spolu rozmlouvají.
„Ty jo, aby nebyl teplej!“
„Hm. Ale zase když je tady pořád zavřenej, tak by to nemuselo vadit!“
Obě si zase lehnou na zem a zaníceně diskutují. Jenom doufám, že si budou pamatovat, na čem jsme se domluvily.
Nahodit návnadu. Mají pravdu, to nebude tak těžké. Nakonec je to jenom chlap. Narovnám se a vykročím ke stromu, kde tiše stojí a kouří.

Druhý den se marně snažím zaměstnat nějakou činností, protože úplně nevím, jak se k němu chovat. Když jsem vstala, tak se na mě usmál, což je změna. Ale jinak nic. Bloumám po kuchyni. Do večeře je daleko. Všechno je uklizené, úklid byl objednaný hned na ráno. Pak mě napadne, že bych si konečně mohla začít chystat věci na cestu. Probírám se skříní a naházím pár kousků oblečení do tašky. Kosmetickou taštičku. Mýdlo. Jestli teda zase bude kde se umýt. Tak aspoň čisté prádlo. Kdy tady naposled byla Marie, která má na starosti praní? Pak si vzpomenu, že jsem na ni byla minule drzá. Třeba už nepřijde! Už aby tady byl táta a všechno bylo zase normální. Uchichtnu se. Ten bude řádit, až zjistí, že jsem utekla! Třeba pochopí, že to takhle nejde. Posbírám svoje špinavé kalhotky a pár triček a dojdu do prádelny. Potěší mě, že dokážu spustit pračku. Prací prášek sice dosypu až za chvíli, protože jsem na něj zapomněla, ale i tak se dívám na točící se napěněné barevné hadříky s neskutečnou hrdostí. Třikrát pak dojdu pračku zkontrolovat, protože nevím, jak dlouho to bude trvat. Konečně můžu věci přendat do sušičky. Ale tady už nevím. Mačkám všechna tlačítka, ale nic se neděje. Neměla jsem si jít radši koupit nové? Ale jít nakupovat kalhotky s mužským doprovodem? To se ho radši zeptám, jestli umí používat sušičku.
„Proč to nepověsíš ven, je tam krásně.“
My si vlastně tykáme. O čem jsme se spolu večer vůbec bavili?
„Když já potřebuju, aby to bylo hned suchý.“
„Dneska ti to za dvě hodiny uschne. Ukaž.“
Doprovází mě do prádelny. Nelíbali jsme se dokonce? Nebo to bylo s někým jiným?
„Někde tu musíte mít kolíčky na prádlo.“
Vyndám věci z pračky a čekám. Konečně vyhrabe plátěný pytlík s obyčejnými dřevěnými kolíčky a podá mi ho.
„Počkej venku, sušák jsem viděl nahoře na balkoně.“
Když přijde na terasu u zahrady a rozloží sušák, čekám, že odejde. Ale dívá se na mě.
„Tohle už snad zvládnu.“
„Tak jo.“
Ale stojí a kouká na mě. Vytáhnu z pytlíku jeden kolíček a hodím ho na něj. Se smíchem uhne. Hodím další. Zase uhne a rychle ke mně přiskočí a chce mi pytlík s kolíčky vzít. Směju se a odhodím ho na zem. On mě stejně pořád drží a přitiskne se ke mně. Přestane se smát. Dívá se mi do očí.
„Včera to bylo fajn.“
Má hezké oči. S dlouhými řasami.
„Bylo.“
Nastavím mu rty. Políbí mě. Je to docela příjemné. Ale brzo se odtáhnu. Pověsím prádlo a on se po chvíli vzdálí na své místo u počítače. Po zbytek dne mě pozoruje a občas mě pohladí, když procházím kolem. Občas se mě snaží políbit, třeba když si ohřívám jídlo nebo když mi pomáhá sbírat suché prádlo. Většinou se nechám a usmívám se.

Dobalím si zbytek věcí, vysprchuju se a obléknu do černé noční košilky. Ještě trochu mokré vlasy si nechám rozpuštěné. Než dojdu k pootevřeným dveřím jeho ložnice, tak se zarazím. Najednou se mi nechce. Je to divné. Zmateně přemýšlím. Co kdybych ho nešla svést, ale přišla jen tak za ním, protože mám strach? To nezní zle. Zaklepu a za chvíli uvidím jeho dychtivou tvář ve dveřích. Úsměv mu spadne.
„Stalo se něco?“
„Ne, ne, jenom se trochu bojím.“
„Čeho? Jsem tady.“
Obejmu ho a prudce se k němu přitisknu.
„Já vím. Cítím se s tebou v bezpečí.“
Ucítím, jak se ke mně přimkne.
„Ale co až odejdeš? Co když mě zase začne sledovat?“
„Zůstanu tady, jak dlouho bude potřeba. A kdo ví…,“ trochu se poodtáhne a odhrne mi vlasy z čela. „…třeba budeš chtít, abych zůstal i potom.“
Usměju se a políbím ho na tvář. Vezme mě do náruče a nese chodbou k mému pokoji. Překvapí mě, s jakou lehkostí mě odnáší. Neznám nikoho jiného, kdo by mě jen tak unesl. Můj strážce. Uloží mě do postele a přikryje. Chce odejít, ale já ho chytnu za ruku.

Ráno jsem ještě pořád ve své posteli. Rozkošnicky se protáhnu a tím ho probudím.
„Ty už vstáváš?“
Překročím naše oblečení a doběhnu do koupelny. Za chvíli jsem zpátky, skočím do jeho náruče a přikryju nás dekou.
„Proč bych vstávala? Do zítra nevylezeme z postele. Dovedeš si představit lepší víkend?“
Zasměje se a zatahá mě jemně za vlasy.
„Těžko.“
A odhodí peřinu.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *