Bratři

Znali jsme se od dětství. Bylo mi deset let, když se jeho rodina přistěhovala do vedlejšího domu. Poprvé jsme se potkali na dvorku, kam si všichni chodili hrát, a od té doby jsme byli nerozluční přátelé. Já jsem jedináček a on měl o pár minut staršího bratra, se kterým se akorát prali. Pavel. Můj nejlepší kamarád Pavel. Hned po škole na mě čekával a trávili jsme spolu skoro veškerý volný čas. Ostatní na to byli tak zvyklí, že je ani nenapadlo se nám nějak posmívat. Patřili jsme k sobě. Když jeho bratr odešel na internát, zůstávala jsem u něj často i přes noc. Protože ho z vojenské školy nepouštěli ani pravidelně na víkendy, mohla jsem u něj být, jak často jsme chtěli. Moji rodiče to ze začátku moc neschvalovali a sami by to doma nestrpěli, ale časem si zvykli. Když jsme se s Pavlem dostali na gymnázium, věci se začaly trochu měnit. Měl méně času, ale pořád byl ke mně pozorný. Učil se se mnou, abych i já zvládala návaly učiva. Já jsem měla jinou představu o střední škole, ale nechala jsem se přemluvit. Ale při Pavlově pomoci nebylo možné se časem nevypracovat a věci se ustálily. Většinu času jsme tedy trávili nad učebnicemi. Občas jsme šli někam ven, ale Pavla to moc nebavilo. Chtěl se dostat na vysokou a jiné touhy neměl. Mě vedl ke stejnému. Na jeho radu jsem přestala chodit do hudební školy a přestala jsem chodit s rodiči na zahrádku, abych měla co nejvíc času na učení. Naši rodiče se začali navštěvovat. Jednou jsem zaslechla kus rozhovoru, ze kterého vyplývalo, že automaticky počítají s naší svatbou, jakmile oba dostudujeme. Byla jsem potěšená. Myslela jsem na všechny svoje spolužačky a jejich trápení s kluky a byla jsem vděčná, že nemusím nic takového řešit. Mám svého Pavla. Je na mě hodný. Má mě rád. Je to můj nejlepší přítel.

Tak tedy svatba. Ale brát by se lidé měli z lásky. Miluje mě? Na to jsem si nedokázala odpovědět. Nikdy mi nic takového neřekl. Když jsem se s tím jednou svěřila mamince, uklidnila mě s tím, že to jistě časem přijde. Sotva jsem se uklidnila, začala mě znepokojovat další věc. Většina spolužaček už do třetího ročníku přišla o panenství. Já mám sice svého Pavla, ale nikdy mě ani nepolíbil. Když už jsem měla pocit, že to napětí nevydržím, vytáhla jsem ho jednou trochu proti jeho vůli v pátek večer do hospody a po dvou pivech jsem se odvážila zeptat, jestli plánuje mít se mnou někdy pohlavní styk. Byl zaražený. Zeptala jsem se, jestli se mu aspoň líbím. Na to horlivě přikyvoval. Pak bylo dlouho ticho, které prolomil návrhem, že bysme se o něco takového mohli pokusit dnes večer.
Ten večer k ničemu nedošlo, protože jsme se opili. Škoda, možná bych si to nepamatovala. Zato nikdy nezapomenu na druhý den večer, na jeho neobratné doteky, nepříjemný asfaltový zápach, který jsem z něj do té doby nikdy necítila, a syrový, studený pocit, který doprovázel jeho polibky. Došlo mi, že se za Pavla jednou klidně provdám, ale sex si v životě raději odpustím. Zdál se mým odmítnutím zaskočený, ale jako všechna moje přání i toto respektoval. Občas si pak časem neodpustil nějaké narážky, ale já jsem na ně nereagovala. Mám svého Pavla. Jsem mu vděčná, že má pro mě pochopení. A to je hodně.
Vždycky byl tak pozorný a naslouchající. Snažil se mě motivovat. Pomáhal mi. Ale buď mě nechápal, nebo to byla jediná věc, kterou mi nechtěl umožnit. Nechtěla jsem jít na vysokou, chtěla jsem cestovat, pracovat nějakou dobu v cizině a pak se rozhodnout, co dál. Tohle odmítal. Považoval to za úplný nesmysl. On se jistě dostane na školu a mě by samotnou nepustil. Vyplňoval mi přihlášky a nutil mě k vytrvalosti v přípravě k maturitě.
Začal mluvit o společném bydlení. Jeho bratr se měl po své maturitě vrátit domů a u mých rodičů by se nám asi nelíbilo. Poprvé jsem pocítila pochyby. Proč bysme spolu vlastně měli bydlet? Abysme přišli ze školy a oba pak trávili večery nad psacími stoly? Takhle mi zmizí i ten poslední zbytek volného času, který si můžu dělat, co chci, aniž by mi Pavel radil, že mám dělat něco užitečnějšího. Studovat. Jak dlouho ještě nebudu moct vytáhnout jinou knížku než doporučenou četbu? Kdy se půjdu jen tak projít, čistě proto, abych ucítila, že už je léto?

Jako první jsem úspěšně odmaturovala já. Pavel měl jít na řadu ve středu, stejně jako jeho bratr na druhém konci republiky. O víkendu jsme to měli všichni společně oslavit. Pavel dostal vyznamenání. Jeho bratr Petr neodmaturoval. Všichni se tvářili, že to pomalu čekali.
Léto přišlo ten rok pozdě, na oslavu jsem šla v doprovodu svých rodičů poprvé v letních šatech. Neměla jsem sváteční náladu. Cítila jsem se jako by můj život končil a nevěděla jsem proč. Jako by končilo všechno, co bylo dané a bezpečné.

Vešla jsem do toho bytu jako tisíckrát předtím. Zula jsem si boty a kabelku pověsila na věšák. V tom z Pavlova pokoje někdo vyšel. Ale nebyl to Pavel. Na holých rukou mi vyrazila husí kůže. Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem Petra naposledy viděla. Jezdil domů jenom na Vánoce, které jsem já trávila doma. Snad před dvěma lety v létě? Pozdravili jsme se a já se snažila ovládnout rozřesené ruce.
Večeře byla jako něco mezi svatební a pohřební hostinou. Pavel byl na výsluní, Petrovi nepokrytě nadávali. Zpočátku se snažil hájit tím, že měl předem prohráno, protože si už půl roku odmítal stříhat vlasy a že ho nenechali odmaturovat schválně, ale jen to vzbudilo ještě větší odpor. I Pavel se rozčiloval a nechápal, co se tím snažil dokázat. Petr brzy odešel z kuchyně a já jsem byla asi jediná, kdo vyslechl jeho klidné konstatování, že je vlastně vůbec zázrak, že v té škole ty čtyři roky přežil. Diskuze pokračovala bez něj, i moji rodiče ho pomlouvali a bylo to celé tak příšerné, že jsem se rozhodla odejít. Nikdo si mě moc nevšímal, a tak jsem vyklouzla ven. Šla jsem domů a přemýšlela jsem, jak z toho ven. Bylo tak krásně a mě už snad nečekalo nic hezkého. Pak jsem zahlédla Petra v parku pod stromem. Ležel na zemi a házel kamínky do jezírka. Došla jsem k němu a posadila se vedle něj. Netvářil se nijak. Seděli jsme vedle sebe asi hodinu a moc toho nenamluvili. Když se setmělo, zvedla jsem se a chystala se jít domů. On seděl dál a díval se do vody. Nečekaně ještě promluvil.
„Jsem úplná nula, jsem úplně vyřízenej.“
Nechápala jsem.
„Prosím tě, maturitu doděláš v září.“
Krátce se na mě podíval…
„No jo, ale ještě celý léto v tom lochu nevydržím.“
Zamyslela jsem se.
„Pomůžu ti s učením.“
Díval se do vody a neřekl už nic. Nezbylo mi nic jiného, než odejít. Když jsem ten večer usínala, připadala jsem si, že to já jsem ten největší smolař dnešního dne.

Neměla jsem na něj štěstí. Skoro nikdy nebyl doma. Viděla jsem ho už pak jenom dvakrát, ale vždycky se hned z bytu vypařil, asi aby nám s Pavlem poskytnul soukromí.

Podařilo se mi ho odchytit na chodbě den předtím, než se měl vrátit do školy, kde se měl celé léto připravovat na opravnou maturitu. Vypadal tak nešťastně, že mě to až vylekalo.
„Budu na tebe myslet a přát ti štěstí.“
„Děkuju. A co ty, co tebe čeká?“
Díval se na mě. Najednou mi bylo těžko.
„Přijímačky.“
Vzhlédnul.
„To zvládneš levou zadní, ne?“
Objala jsem se rukama kolem pasu.
„Ale já nechci na vysokou.“
„Nechceš?“
„Ne, to není život, jaký bych si vybrala.“
Díval se na mě a mlčel. Po dlouhé době se malinko usmál. Ale možná se mi to zdálo.

Za pár dní jsem ležela v posteli, bylo mi mizerně, chtělo se mi plakat, roztrhat povlečení, otevřít okno a vykřičet svůj smutek. Druhý den jsem měla dělat první přijímačky. Ale bylo mi úplně jasné, že je neudělám. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byl Petr. Představovala jsem si ho, jak spí v nějaké otlučené posteli v ošklivém pokoji, a zmocňovala se mě nepopsatelná něha. A taky fyzická touha. Když mi Pavel odpoledne řekl, že mě Petr několikrát pozdravoval a vyptával se, jak se mi daří, byla jsem na chvíli skoro šťastná. Ale hned na to dodal, že ho musel vyzvat, aby si uvědomil, ke komu patřím. Od té doby mi bylo zle. Co mám dělat? Co je správné? Nemůžu být s Pavlem. Miluji Petra. Pavel je můj nejlepší přítel. Ani on mě nemiluje. Ale miluje mě Petr? To nevím. Podstatné je, že já miluji jeho. S úlekem jsem se posadila na posteli. Zkusila jsem to nahlas vyslovit. Miluji Petra. K mému překvapení se dostavila úleva. Miluji Petra. A nechci jít na vysokou. Zítra mám dělat přijímačky, ale já na ně nepůjdu. Pojedu za Petrem, protože mu musím všechno říct. Co všechno? Všechno. Ještě chvíli jsem poslouchala svůj zpomalující se dech a pak jsem poklidně usnula.

Stojím před obyčejnými panelákovými dveřmi internátní ubytovny. Najednou nevím, co dělat dál. Zaklepat? Nebo rovnou vejít? Vezmu za kliku. Je otevřeno. Vejdu do malé chodbičky. Můj klid z rozhodnutí je pryč, jsem tak nervózní, že se mi potí dlaně. Jedny pokojové dveře jsou pootevřené. Nakouknu dovnitř. Na rozestlané válendě leží Petr. Má na sobě maskáčové tričko a šedé kalhoty, všechno je to zválené, asi je v tom od včerejška. Je natočený ke zdi, má zavřené oči. Vejdu dovnitř a opatrně se posadím na postel. Otočí se a posadí se na posteli. Vypadá vylekaně, ale neřekne nic. I já se vyděsím. Je ostříhaný. Vlasy má nešetrně vystříhané téměř dohola, je vidět drobné  jizvy, které byly schované pod vlasy. Přerývaně dýchá.
„Nevadí ti, že jsem přijela?“
To jsem mu přijela říct? Chtěla jsem mu říct, že nemůžu být s Pavlem, protože miluji jeho, že žiju, že mám konečně pocit, že žiju, jenom proto, že jsem s ním.
„Celý dny si představuju, že tě uvidím stát ve dveřích.“
Srdce se mi rozbuší. Chce se mi se smát štěstím. Miluje mě. On mě miluje. Chci ho obejmout, ale on mě od sebe odstrčí. Tváří se vážně. Sedím před ním, připadám si hloupě, on se škrábe na hlavě, až se mu nad čelem objeví červená skvrna. Nevím, co má dělat. Ale vím, že je to na mně.
„Petře, přijela jsem za tebou. Nemůžu být s Pavlem.“
Na co ještě čeká? Není to jasné? Znovu si k němu přisednu. Vezmu ho za ruku. On se nehýbe. Pohladím ho po rameni. Po hlavě. Přitáhnu si ho k sobě. Políbíme se. Jako by mě nikdo jiný nikdy nepolíbil. Svět se zastavil. Okolí se rozpilo. Objímal mě. Cítila jsem ho všude. Jako by mě líbal celým tělem. Zarývala jsem prsty do svalů na jeho zádech. Odtáhnul se a odstrčil mě. A zase všechno zčernalo.
„Petře…“
Posadí se na posteli, dívá se do země.
„Já nemůžu.“
„Proč ne?“
Je tak hezký. Možná ne tak úhledný jako Pavel, ale mně připadá jako ten nejhezčí muž, jakého jsem kdy viděla. I když nemá vlasy. I když je uválený, neoholený. Je silný. Pokusili se ho zlomit a on vydržel. Zasloužím si vůbec někoho takového? Dala bych mu všechno. Všechno a ještě mnohem víc.
Přemýšlím, v kolik hodin mě odsud někdo vyhodí. Snad mám dost času na to ho přesvědčit.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *