Dopis

Přetočím se na bok. Ucítím přitom vůni svého parfému. Přitáhnu si kolena k bradě a obejmu je rukama. Najednou se vidím jako seshora a představa mě samotné, jak se choulím uprostřed odpoledne na gauči, mě rozteskní. Proč jsem tak smutná? Nebuď tak smutná, to přebolí. Ale co má přebolet? Nic se nestalo. Skutečně nic. On ani neví, co k němu cítím. Neví o té paralyzující, nesmyslné bolesti. Bolesti z touhy. Z touhy po tobě. Ano, šílím touhou po tobě. Natáhnu před sebe ruku a se zavřenýma očima si představuju, že se dotýká jeho tváře. Pousměje se. Nestane se to, nikdy se to nestane. Otevřu oči, do kterých se mi derou slzy. Je tohle vůbec možné? To není skutečně jiná možnost, než tady ležet a trpět? Setřu rukávem slzy a zabořím hlavu do polštáře. Možná je tohle při tom zármutku nejpohodlnější. Ale není z toho šance vyjít. Něco mě přiměje okamžitě vstát. Řetízky zachřestí. Napíšu mu dopis. Popíšu mu pravdivě, co k němu cítím. Otevřu počítač, posadím se k němu a sepnu si vlasy. Už jenom tyhle činnosti mě povzbudí. Vždycky jde něco udělat.

„Jsi tady, právě teď, a čas a vzdálenost mezi námi nic neznamená. Jsme spolu, i když musíme být každý jinde. A není nic, co by nás rozdělilo.
Vím, co cítíš právě teď. Co způsobilo vrásky kolem tvých očí. Slunce tě do nich pálilo a ty jsi je přivíral. Vidím to oslepující světlo, před kterým uhýbáš. Záblesky ve tvých vlasech. Cítím příliš velké teplo tvojí pokožky. Kdybych se tě mohla dotknout, na prstech by mi zůstala ta horkost. Slyším tvůj dech. Potřeboval by ses napít a nikde není stín. Musel by ses ohlédnout.
Kde všude našlapovaly tvoje bosé nohy. Co jsi cítil, když jsi šel po měkkém jehličí, abys našel kousek mechu, na který by sis mohl lehnout. Všude bylo trní, jehličí zmizelo, cesta byla prašná a ty jsi byl unavený a chtěl sis odpočinout.
Dokážu rozeznat všechno, čeho se dotýkaly tvé dlaně a prsty. Ostré špendlíky, zvlněná tkanina, vlhká záda.
Dívám se na tvé rty a vím, kdo je první políbil. Byl jsi zmatený a nechápal jsi, proč necítíš to, co bys asi měl cítit. Připadal sis krutě podvedený.
Vidím tě vyslovovat její jméno. Cítil jsi, že takhle to má asi být. Neodpověděla, ale také nikam neodešla. Ale její ramena a lokty byly beztvaré a tvé ruce hledaly něco, co nemohly najít. Úleva se nedostavila. Ani podruhé, ani potřetí.
Jsi udivený tou bolestí. Vychází z tebe sotva slyšitelné povzdechy. Někdo se nad tebou sklání, ale ty víš, že ti nepomůže. Jsem tady, ale tohle není už tak snadné. Smutek mě zbavuje lehkosti. Nezbývá než čekat.
Jednou prozřeš a vejdeš těmi dveřmi.
Čekám na tebe. Čekám na tebe každý den.
Vím, že to, co přijde, stojí za všechno.
Díky tobě jsem lepším člověkem a spolu budeme úplní. Přivřeš oči a pak je zase otevřeš a já uvidím světlo, které ti projasní tvář.
Dotkneš se mého ramene a já se přimknu do tvé náruče. Tvé ruce zchladí ten žár, který mě spaluje pod povrchem.
Přeruším svými rty ten poslední kousek, který nás odděluje. Dech se zklidní a přestane unikat do prostoru.
Stiskneš mě za zády a čas, který uplynul, se roztáhne do nekonečna. Pak budeme svobodní a bude to trvat navěky.
Miluju tě a to je jediná skutečná pravda.“

Stisknu Odeslat.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *