Herec

„Mně se líbí on. Je docela roztomilej.“
Mělo to znít uvolněně, ale na to příliš zčervenám. Kamarádka na mě zazírá. Ustrne ve žvýkání housky pokryté dvoucentimetrovou vrstvou čokoládové pomazánky.
Otočí se po objektu mojí přízně. Jsme v cateringovém stanu. Je tady spousta lidí, takže ho můžeme bezostyšně sledovat. Není jen roztomilý. Nemůžu kvůli němu spát. Budím se zpocená a rozlámaná. Nemůžu jíst a nemůžu se na nic soustředit.
„Tak proč tady jen tak stojíš, jdi za ním!“
„Jen tak? Neznáme se!“
„Ty jsi úplně nemožná! Kdybych byla z někoho takhle hotová, už bych mu dávno seděla na klíně.“
„Tobě se to snadno řekne. Včera jsme se srazili ve dveřích a pak jsem vůbec nemohla usnout.“
„Je to možný?“
Pobaveně si mě prohlíží.
„No tak jestli je to tak, běž za ním tím spíš!“
„Bylas někdy zamilovaná?“
Zakroutí hlavou a vrazí si do pusy poslední zbytek odbytého oběda. Všimnu si, že ten, o kom právě mluvíme, se zvedá a míří naším směrem.
„Samozřejmě. Milionkrát. Ale vždycky jsem věděla, co v takový situaci dělat!“
Dožvýkává a strčí do mě, takže vrazím přímo do něj. Lekne se. Začnu se omlouvat. Usměje se, nic se neděje. Ale děje. Ani se neohlédne a jde dál.
„No tak vidíš. Já se mu nelíbím.“
„Ty jsi pitomá. Zjistím situaci. Čau!“
Než se vzmůžu na protest, je pryč.

Čistím v karavanu štětce a poprvé lituju, že nejsem herečka. Mohla bych s ním trávit čas. Diskutovali bychom o práci. Třeba bych zaujala i já jeho. Ale třeba ne. Taky mě nezaujal objektivně pohledný osvětlovač. Láska je divná.

Druhý den se mi posadí rovnou na moje křeslo. Je šest hodin, jsem dost mimo, smysly mám rozjitřené a těžko držím žaludek na svém místě. A teď tohle. Rychle se zkontroluju v zrcadle.
„Jak může někdo takhle ráno vypadat dobře, to nechápu. Mohla byste mě k tomu aspoň přiblížit?“
Rozbalím štětce a vytáhnu make-up. Začnu ho líčit. Nikdo z nás nemluví. V jednu chvíli zahlédnu ve dveřích svou kamarádku, ale s chichotáním zase odejde. Už jsem se trochu probrala a mám toho právě dost.
„Vy jste se domluvil se svojí vizážistkou, že půjdete dneska ke mně?“
Takhle upravený je skoro hezký. Má krásné oči. Rozpuštěné mentolové bonbony. Představuju si, že ztěžka dýchá a upírá je jenom na mě. Zavzdychá a přivře je. Hm.  Jsem v tom až po uši.
„Domluvil. Chtěla si dneska něco vyřídit.“
„Ale já musím nalíčit ještě kamarádku. Musíme to zrychlit.“
„Jistě, jistě.“
Dívá se na mě. Nanáším mu velkým štětcem pudr po tváři. Co je nakonec člověk? Jenom několik vrstev buněk. Všichni zdraví lidé jsme víceméně stejní. Stejně tak bych mohla být s tím osvětlovačem. Je mladší a líbím se mu. To přece poznám. Tenhle si ze mě akorát utahuje.
„Hotovo, můžete jít. Pošlete za mnou Zuzanu.“
„Děkuju.“
Rovnám si věci a nevšímám si ho. Hlavně proto, že se mi do očí derou slzy.
„Stalo se něco?“
Popotáhnu.
„Ne.“
„Nějak jsem vás naštval?“
Polknu, abych měla pevný hlas, ale vyjde ze mě jenom jakési zaskřehotání.
„Běžte už.“
Přitočí se ke mně a pohladí mě po tváři.
Občas něco skončí šťastně. I kdyby to bylo jen na chvíli.

Další natáčecí den je u konce. Byla jsem se podívat na závěr. Všichni jsou unavení. Přitočí se ke mně ten mladý hezký osvětlovač. Chytne mě za ruku.
„Nešla bys někam na večeři?“
Takový výpad jsem nečekala. Vypadal dost stydlivě. Ale to už u mě stojí on.
„Mladíku. Asi byste se ke slečně hodil víc, ale je mi líto. Je to neuvěřitelné, ale na dnešní večer slíbila schůzku mně.“
Obejme mě kolem ramen a odvádí pryč. Jdeme setmělou ulicí, pouliční osvětlení se odráží od dláždění.
Není to zrovna filmová scéna. Asi to nevyjde, nemůže to vyjít. Ale kdo mi namluvil, že jenom herečky znají šťastné konce?

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *