Inteligent

Je půlka srpna. Léto je za chvíli pryč. A prší, už pátý den prší. Potřebuju si odpočinout někde v teple, jinak brzo zkolabuju. Ještě ten večer se doma probírám zájezdy na internetu. Přes den si číst na pláži nebo u bazénu a večer se jít někam bavit. Představím si ty davy mužů dychtivě zírajících jenom na mě. Uložím si několik odkazů a jdu spokojeně spát. Ráno mě napadne nepříjemná věc. Která moje kamarádka bude na takovou dovolenou zvědavá? Všechny jsou tak slušné a zodpovědné. Každé by vadilo, kdybych se večer vytratila a vrátila se až někdy ráno unavená a špinavá. To nepůjde. Pojedu s chlapem. V práci se probírám telefonním seznamem a přemýšlím, kterého ze svých nápadníků bych poctila tou přízní. Ale nikdo mi z toho nevypadne. Podívám se na svůj odraz v okně. Budu si muset najít někoho nového.

Celý týden se intenzivně věnuji hledání někoho zajímavého. V práci nic. Vyrazím si se svojí sestrou v pátek večer ven a vrátím se domů úplně znechucená. Asi nakonec pojedu se svojí nejlepší kamarádkou, absolvuju pár výletů a večer budu způsobně sedět na terase a sledovat program pro rekreanty. Potřebuju si přece odpočinout. Vlastně i od chlapů.
Prohrabuju se v knihovně posledními vrácenými tituly a přemýšlím, jestli mám napřed vybrat zájezd, nebo ještě předtím sdělit svůj úmysl kamarádce. Vyberu si asi šest knížek a usadím se s nimi ke stolu, abych se podívala, jestli stojí za přečtení. Když si sedám, kopnu trochu do muže sedícího proti mně. Omluvím se. Podívá se na mě a zase se skloní nad svoji knihu. Neřekne nic. Znám ho od vidění, bývá tady často. Něco mě přiměje si ho pořádně prohlédnout. Tohle by neměl být těžký úkol. Vypadá na někoho, kdo tráví všechny večery doma ve svém bytě zakrámovaném od podlahy po strop knížkami. Zrovna teď má před sebou dvě, jejichž titulu ani nerozumím. Vždycky se mi líbili inteligentní muži. Tenhle určitě nedělal reparát z chemie jako můj poslední přítel. A určitě to nebude děvkař. Třeba ani nikdy s nikým pořádně nechodil. To mě nečekaně vzruší. Asi by se mi líbilo být s někým nezkušeným. Mohlo by to být romantické. Čím víc si ho nenápadně prohlížím, tím víc se mi líbí. Je to takový ten typ, o kterém vím, že objektivně zajímavý není, ale pro mě ano. Jsem už dost stará na to, abych se s ním potřebovala někde vytahovat. Hlavní je, že se líbí mně. Má brýle a není zrovna štíhlý. A má trochu špatnou pleť. Přesto na něm něco je. Jenomže si mě vůbec nevšímá. Přisunu si svoje knížky blíž. Zakašlu. Podívá se na mě. Má strašně hezké oči. Popotáhne nosem. Pak se zase odvrátí. Těžko přemáhám šok. Tak to by bylo.

Kamarádce zatím nevolám. Koupím si nové plavky a pořád nevím, co budu dělat. Tři dny po sobě jdu ve stejnou dobu do knihovny a asi tak hodinu tam zarputile čekám. Není tam. Ještě se asi s moderní astrofyzikou zcela neseznámil. V pátek je konečně hezké počasí. Měla bych někam vyrazit, posedět s přáteli někde venku, trochu se opít a dělat ostudu. Místo toho sedím tady a dívám se z otevřeného okna. Nechci se jít bavit s přáteli. Chci být s někým, s kým už nebudu potřebovat dělat něco, co nechci. Tohle mě zarazí. Nechci? Ano, nechci s každým spát hned na první schůzce a pak předstírat, že mi nevadí, když se neozve. A nechci se scházet s těmi, kteří stojí o mě, protože ty bych zase musela svádět já, jinak by s nimi nic nebylo. Chci začít nějak znovu. Svobodněji, čistěji.
V ten moment se objeví kousek ode mě. Má na sobě tričko s potiskem a na zádech batoh. Není to nakonec ještě student? Uhladím si sukni a trochu se předkloním. Sotva na mě pohlédne, když projde kolem. Proboha, je možné, že ho nedokážu zaujmout? Poprvé v životě mi na tom záleží a já se mu nelíbím? Já? Možná to je trest. Trest za to všechno, co jsem provedla. Jak jsem se já chovala k ostatním. Sedím a zírám z okna ještě dlouhé minuty. Za deset minut se zavírá. Pomalu se došourám do fronty. Nějaká žena přede mnou se zničehonic sebere a odejde, asi se pro něco vrací. On tak najednou stojí přímo přede mnou. Je začtený do nějaké knížky. Když přijde na řadu, dívám se mu na krk a odolávám touze pohladit ho po zádech. Je možné snít o někom, koho vůbec neznám? Projíždíme se na skútru. Díváme se na moře. A samozřejmě se milujeme. Třeba by to s takovým mužem bylo jako poprvé.
„Bude to šedesát korun.“
„Cože?“
„Vypršelo vám roční členství.“
„Aha.“
Hrabe se v peněžence a vypadá čím dál nervózněji.
„Můžu platit kartou?“
„Ne, to bohužel nejde.“
„Ale já nemám žádný peníze.“
Fronta za námi začne hučet.
„Nezdržujte!“
„Můžete si jít vybrat do bankomatu na zastávce.“
Nevím, co mě to najednou napadne.
„Já to za pána zaplatím. Pak mi peníze dá.“
Ohlédne se po mně. Skoro se na něj nepodívám. Sleduje mě, jak platím, posbírá si svoje knížky do batohu a čeká. Když si i já uklidím půjčenou knížku do kabelky, připojí se ke mně. Mlčky vyjdeme ven a dojdeme až k bankomatu. Vybírá peníze. Přemýšlím, jak rozměníme a najednou mi dojde, že jsem se vůbec nezamyslela nad tím, že by to mohl být gay. Otočím se po něm a přistihnu ho, že se mi díval na nohy. Ani se nesnaží zakrývat, že si mě prohlížel. Mám chuť se rozesmát a tak si plácnu ruku před pusu. Usměje se a poprvé v životě na mě promluví.
„Zajdeme na kafe, ne?“

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *