Matematik

Učešu se, víc toho v tuhle chvíli udělat nemůžu, a vyjdu z toalety. Čeká na mě opřený o zeď. Když mě zahlédne, zvedne oči od telefonu, strčí ho do kapsy a vykročí ke mně. Usmívá se.
„Všechno v pořádku?“
„Ano, proč?“
„Připadáš mi trochu bledá.“
„To já jsem pořád. Tak si dáme toho panáka?“
„No to je konečně slovo!“
Stojíme u improvizovaného baru, bavíme se a já přemýšlím, kdy jsem se zase začala cítit normálně. Po ničem jiném jsem roky netoužila, jenom se cítit normálně. Snad tak i vypadám. Teď bych se snad i mohla někomu líbit. Dneska mě tady jeden kluk obtěžoval tak, že jsem na něj musela být trochu hrubá. Ale nevím, jestli to pochopil. Rozhlédnu se po místnosti. Nikde ho nevidím. A znovu se dostaví ten příjemný pocit klidu. Všechno je dobré. Snad se mi teď všechno vynahradí. Snad bych mohla být i šťastná. Otočím se zpátky. Kdybych se tak i jemu líbila.

„No tak tu ti klidně půjčím. Mám ji dokonce tady.“
„Tady?“
„No jo, než jsem sem vyrazil, byl jsem u rodičů, protože jsem tam měl spacák, tak jsem si tam vzal ještě nějaký věci. Pojď, půjčím ti ji. A třeba si vybereš ještě něco.“
Dopijeme a odcházíme ze sálu. Cítím takovou lehkost jako snad nikdy. Projdeme do vedlejšího křídla a vyjdeme po schodech do prvního patra a zamíříme na konec chodby. Vede si mě do pokoje. Asi ne proto, že by mě tam chtěl svést, ale i tak je to něco, co jsem si nemyslela, že ještě někdy zažiju. Otevře dveře a já spatřím klasický mužský nepořádek. Jsou tu dvě palandy, z toho na jedné nahoře je hromada krámů.  Všude se válí boty, batohy a oblečení. Smrdí to tu jako v lyžárně v horské chatě. S nadávkami otevře okno a pak se sehne pod postel a vytáhne kufr. To mě zaujme. Má kufr, ne nějaký umolousaný batoh, který se vyválel v blátě a počůraném rohu na nádraží. Všechno v něm je celkem uspořádané. Vytáhne jednu knížku a podá mi ji. Je to ona. Usměju se.
„Děkuju.“
Mlčíme. Dívá se na mě.
„Co jsi vlastně celý ty roky dělala? Nikde jsem tě neviděl a ani o tobě neslyšel.“
Podívám se z okna. Stmívá se. Někde tímhle směrem je nádraží. V noci jsem slyšela vlak. Rušilo mě to a nemohla jsem spát.
„Byla jsem dlouho docela vážně nemocná. Ale už je to v pořádku.“
Ucítím jeho ruku na své paži. Podívám se mu do očí.
„To je dobře. Konečně si budu mít s kým pořádně popovídat a nebude to chlap.“
Zasměju se a přeruším tak ten křehký okamžik.
„Počkej, ještě něco ti ukážu.“
Znovu dojde ke kufru a něco hledá. V tom uslyším z chodby povědomý hlas. Volá moje jméno. Nevím proč, asi sehrál roli vypitý alkohol, na který nejsem zvyklá, ale rozhodnu se, že se schovám. Sundám si z nohou boty, vezmu je do ruky a vyskočím na volnou palandu. Přikryju se dekou až po hlavu a ještě si stihnu všimnout nechápavého a lehce vyděšeného výrazu. Otevřou se dveře.
„Není tady?“
„Kdo?“
„No to je jedno.“
Příchozí si povzdechne, zavře dveře a zůstane v místnosti.
„Hm.“
„Nedělej že nevíš, viděl jsem tě se s ní bavit. Kam šla? A proč nejsi dole?“
Vím, že jsem v jeho posteli. Cítím jeho vůni ze spacáku a deky.
„Asi už si půjdu lehnout.“
„Zbláznil ses? Takhle si fakt nikdy nezapícháš.“
Je zajímavé, že tato byť vulgární, ale jinak poměrně banální věta, dokáže ve svých různých obměnách rozlítit každého muže. I mladého profesora matematiky, který napsal dvě učebnice. Nevím přesně, co se stane, ale podle zvuků to vypadá na malý souboj.
Ani jeden není zrovna sportovní typ, takže asi proto násilí za chvíli utichne.
„Vypadni odsud.“
Slyším puštění vody z kohoutku. Pak zvuky čištění zubů.
„Ty už jdeš fakt spát? No jak chceš, dostanu ji já.“
Nějaké nesrozumitelné konstatování.
„Cože?“
Vyplivnutá pasta dopadne na umyvadlo.
„Polib mi prdel.“
„Cože?!“
„Z vejšky.“
„Co to meleš?“
„Polib mi prdel z vejšky, kreténe!“
Tohle je asi důvod, proč jsem tak bezvýhradně heterosexuální. Mohlo by tohle znít takhle, kdyby to řekla dívka?
„Moc mě nepoprskej. Nejsi náhodou zamilovanej? No to tady ještě nebylo. Hele ale nemůžeš někoho balit takhle nezkušenej. Spal jsi už vůbec s někym? Mám jednu známou a ta tě ochotně naučí úplně všechno.“
Zase řev a rány. Strkání do nábytku. Smích. Oni se smějí! Smějí se jako dva šílenci. Skoro jim tu sounáležitost závidím.
„Už běž. A než za sebou zavřeš, tak zhasni.“
Ucítím zavrzání palandy. On jde za mnou nahoru!
„S tebou je zábava. Tak čau.“
Vykouknu zpod deky a vidím ho, už je nahoře a pomalu se ke mně blíží. Poodhrnu trochu deku a povzbudivě se na něj usměju. Už je u mě. Lehne si vedle mě a přehodí přes nás deku. Dívám se mu do očí. Asi i já už jsem zamilovaná. Pohladím ho po vlasech. Cítím vůni zubní pasty. V tu chvíli se zhasne světlo, otevřou se dveře a s prásknutím se zabouchnou. Je úplná tma a já dostanu první polibek. Jestli je on nezkušený, co jsem potom já? Dneska to budu muset nějak uhrát a hned po příjezdu domů to nastuduju.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *