Misionář

Jsme na místě. Všechny věci jsou vybalené, ještě je třeba postavit stany. Kolegové mi slíbili, že se o to postarají. Já mám za úkol zajít na misii. Jdu prašnou cestou k větší budově obehnané zídkou. Je krásný soumrak. Je teplo a nádherně to tu voní. Už dlouho jsem se necítila tak dobře. Vyjdu po schodech a než dojdu k domu, odněkud se vynoří vysoký muž. S úsměvem mu vyjdu vstříc a chci se mu představit. On vztekle rázuje směrem ke mně.
„Vím, kdo jste. Chtěl bych vás poprosit, abyste mě do toho nezatahovali. Pokud po mně nebudete nic chtít, nebudu vám vaše šlechetné počínání ztěžovat. Nashle.“
Jsem jako po zasažení proudem. Přemýšlím, jestli se mnou někdo, kdo by mě neznal, mluvil s takovým opovržením.
Do tábora dojdu jako zbitý pes. Ostatní samozřejmě vyzvídají, co se mi přihodilo. Diví se, ale vidím, že mají co dělat, aby se nahlas nesmáli. Brzy mi to dojde. Omlouvají se mi s tím, že nečekali, že by okamžitě vyjel i na takovou jemnou bytost. Michal, kterého bych snad jediného brala jako přítele, mě utěšuje, že se s ním už víckrát nemusím setkat, když nebudeme dělat problémy a budu se mu vyhýbat.
Konečně den končí a já si můžu jít lehnout. Ležím ve svém stanu a přemýšlím, jestli nemůžu usnout kvůli tvrdé zemi, nezvyklým zvukům zvenku nebo představě, že bych toho muže už nikdy nemusela vidět, aniž bych ho přesvědčila, že za něco stojím.

Ráno je příjemné a já se navzdory krátkému spánku cítím plná energie. Pouštíme se do práce. Natáčíme celý den, máme na to jenom týden, takže musíme postupovat rychle. Po večeři jsme už všichni velmi unavení, ale ještě dlouho diskutujeme o práci a plánech na druhý den. Snad díky tomu usnu hned, jak se uložím.

Další ráno se chci umýt. Michal se mnou jde k řece. Musíme se prodírat hustým borovicovým hájem zarostlým křovím, než tam dojdeme, mám poškrábané ruce i nohy. Mytí v řece je ale docela romantické. Vzdálím se od žen z vesnice, které tu nabírají vodu do kanystrů, odeženu Michala a nořím se do vlažné vody. Příjemný pocit vyprchá na zpáteční cestě, protože se za jedním stromem najednou vynoří ten vzteklý muž. Jsem připravená ho ignorovat, ale on mě k mému překvapení pozdraví. Zaraženě odpovím. Několikrát se po něm pak otočím, ale les je tak hustý, že na něj už brzy nedohlédnu. Než dojdu ke stanu, tak mě napadne, že ani nevím, jak se jmenuje. Večer se zeptám Michala. Antonio. Zkusím to vyslovit. A něco se stane.

Nemůžu ho dostat z hlavy. Jím a nevím co, převlékám se a obléknu si tričko naruby. Když se další den myju v řece, jsem tam tak dlouho, dokud to jen jde. Nepřijde.

Další den si při mytí všimnu, že mám některé škrábance na rukou podebrané a že nezasychají jako ostatní. Když se suším, jsou na dotek bolestivé. Přelepím je náplastmi, abych mohla normálně pracovat. Když druhý den všechny náplasti sundám, vůbec se mi to nelíbí. Prohrabávám se ve své lékárničce a nenacházím nic, čím bych se mohla ošetřit. Kolegové najdou alespoň větší náplasti, a tak si bolestivá místa namažu krémem na spáleniny a zalepím. Vracím se ke svému stanu a srdce se ve mně zastaví. Před naším hlavním karavanem stojí Antonio. Nevypadá naštvaně, snad jenom trochu zamyšleně. Srdce mi buší a já přemýšlím, proč se mi tak líbí. Má tmavší husté vlasy a modré oči. Prý je to Ital, ale zdá se mi dost světlý. Mluví dobře anglicky. Jeho oblečení je obyčejné, vždycky má na sobě světlé kalhoty a černé boty a nějakou košili s dlouhými rukávy. Škrábe se v krátkých vousech. Teď teprve jsem si uvědomila, že nějaké má. Asi vycítí můj pohled a podívá se na mě. Hrkne ve mně a chci se vzdálit, ale on mě zavolá.
„Slečno, prý byste potřebovala nějaké léky, přijďte pak za mnou.“
Nevzmůžu se na slovo a jenom kývnu. Zalezu do stanu a nevím, co mám dělat. Jsem už strašně unavená, ale přece si teď nemůžu jít lehnout. Za několik minut vylezu ven a dojdu ke karavanu. Setmělo se. Je tam pořád, usadil se mezitím na židličku a stále něco probírá s ostatními. Když mě zahlédne, okamžitě se zvedne a začne se loučit. S úsměvem ke mně dojde.
„Pojďte se mnou.“
Sledováni podezíravými pohledy se vydáváme k jeho domu.
Místnost, do které mě zavede, mě překvapí. Je úplně prostá, jedinými ozdobami jsou těžké železné svícny. Zapálí dvě svíčky, protože se čím dál více stmívá, a otevře nízkou bílou skříň. Otočí se po mně.
„Posaďte se.“
Posadím se na židli k ošoupanému stolu a cítím srdce, které mi buší tak, že to snad musí být slyšet. Kromě toho mám žízeň a začíná mě bolet hlava. Konečně položí na stůl velkou papírovou krabici a vytáhne z ní nějaké kelímky a dva obvazy. Beze slova mi sundá náplasti a soustředěně potře všechny škrábance žlutou mastí. Přemýšlím, jestli jsem zažila někdy něco tak příjemného a intimního, o čem by ten druhý neměl ani tušení. Natřená místa přikryje polštářkem a začne mi ovazovat ruku.
„Moc se mi to nelíbí, je to hodně podebraný. Tohle by měl vidět doktor. Kdy odjíždíte?“
„V pátek.“
Na chvíli se mi zahledí do očí a neřekne nic. Když práci dokončí, je najednou veselejší. Dáme si něco k pití, co říkáte?
„Dobře.“
Čekám, že mi něco nabídne, ale rovnou nalije do skleniček průhlednou tekutinu. Připijeme si. Napiju se a div kořalku nevyprsknu. Rozesměje ho to a někam dojde pro sklenici vody.
„Zapomněl jsem, že jste taková květinka.“
Vypiju vodu na jeden zátah a pocítím ještě větší žízeň. Ale nechci ho zase posílat pro další. Bojím se, o čem si budeme vykládat, ale on sám začne hovor. Zdá se mi, že je to jakýsi pokus o smíření. Mluví o naší práci a o tom, že je podezíravý, ale vlastně uvítá v tomhle neměnném prostředí nějaké vzrušení. Hlava už mi třeští a sotva ho vnímám. Tolik bych chtěla využít tenhle nádherný okamžik, ale i on si brzy všimne, že ho sotva poslouchám.
„Promiňte, asi jste hodně unavená. Doprovodím vás.“
Chce se mi plakat únavou a smutkem, že tenhle neopakovatelný večer končí. Je už úplná tma a já se sotva s jeho pomocí doškobrtám ke svému stanu. Podává mi ruku, ale já už sotva vidím. Padnu na tvrdou zem a mám pocit, že můj život skončil.

Ráno se vzbudím úplně zpocená. Mám strašnou žízeň a příšerná bolest hlavy mi nedá myslet na cokoliv jiného. Spolknu prášky proti bolení hlavy, které najdu v batohu a zase usínám. Mezi přerušovaným spánkem vnímám, že otvorem ve stanu nakukují hlavy mých kolegů, pak ke mně vleze Michal, mluví na mě, lehce se mnou třese a dotýká se mě. Snažím se mluvit, ale vypadá to, že mě neslyší, dohaduje se o něčem s ostatními. Upadám do horečnatého spánku, ze kterého se za chvíli zase probírám. Vnímám jenom, že už je zase večer, někdo mi dává napít a nutí mě něco polknout. Antonio, pomoz mi. Pak se v otvoru objeví jeho hlava. Následuje velký rozruch, stan se hýbe a najednou je pryč, jsem venku a někdo mě nese. Proberu se ve voze kvůli nepříjemnému drncání. Jsem přikrytá dekou, ačkoliv se silně potím. Podívám se vedle sebe a vidím Antonia s rukama na volantu, jak se upřeně dívá na cestu před sebou.
„Antonio…“
Polekaně se ke mně otočí a říká tichým uklidňujícím hlasem něco, čemu nerozumím. Je mi špatně, tak špatně jako snad nikdy, přesto vnímám, že pokud tohle nebude můj konec, už budu navždycky vědět, že se mě pokusil zachránit.

Zemřela jsem a jsem v pekle. Aspoň tak mi to v první chvíli připadá, protože jsem v nemocnici. Nenávidím nemocnice, ten pach a zařízení, připomíná mi to veškerou mou bolest a selhání, když jsem po roce vzdala studium medicíny. Teď tomu budu čelit, vydaná zdravotníkům napospas. Jsem napojená na několik hadiček, takže se nemůžu hýbat, chce se mi spát, ale ruší mě příšerný křik. Někdo mě drží za ruku a já na něj nevidím, jenom doufám, že to není Antonio a nevidí mě takhle zuboženou. Večer je mi ještě hůř a někdo mi drtí ruku tak silně, že zadoufám, že to on je, že budu ještě jednou s ním.

Občas se proberu, někdy se cítím líp a někdy mnohem hůř. Mám pocit, že jsem tu už týdny a ještě jsem neviděla lékaře. Už trochu vnímám a jednoho dne zaostřím na kolegy se starostlivými obličeji. Vysvětlují mi, že odjíždějí, ale že je o mě postaráno, že už mě konečně začali pořádně léčit a začínám se uzdravovat. Vykašlali se na mě! Je mi pořád stejně špatně a oni mě tu nechají úplně samotnou. Mezi spánkem a bděním mám občas pocit, že rozeznávám Antoniovu tvář, ale nevím, jestli se mi to zdá.

Vidím se s lékařem, až když jsem úplně schopná mluvit. Je to podivný muž s obrovskou jizvou přes celou tvář. Ale nikdy mě pohled na lékaře tak nepotěšil. Vysvětluje mi, že jsem prodělala těžkou otravu krve, ale že můj stav se zlepšuje. Pokud vše půjde dobře, propustí mě za tři týdny. Tři týdny! Ptám se ho na svoje věci, chtěla bych se převléct do svého oblečení. Mám si o tom promluvit s Antoniem, chodí za mnou každý den. Hrůzu z děsivých vyhlídek vystřídá okamžitá záplava radosti.

Něco mi vykládá, opatrně se usmívá, ale za ruku mě nedrží. Jeho návštěvy utíkají rychlostí blesku, zbývající čas je jako hluboká rokle, ve které se těžko dýchá.
Pak přijdou tři dny, kdy mě navštívit nemůže. Hledím oknem do zahrady a myslím na to, co bude s mým životem dál, až budu moct z tohohle příšerného místa odejít. V den, kdy má konečně zase přijít, si vybojuji, že se půjdu poprvé sama umýt. Sestra mi odpojí výživu a doprovodí mě do sprchy. Cesta je pro mě tak náročná, že se ve sprše vyčerpaně posadím. Nechám na sebe téct vodu dlouhé minuty a několikrát se namydlím a myju si vlasy. Tohle jsem. Ubohá hromádka ještě živého masa. Konečně jdu chodbou ve své vlastní čisté košili, která na mně úplně visí. Poprosím sestru, aby mě nechala na lavičce na chodbě, abych se chvíli mohla dívat z jiného okna. Dívám se na staré olivovníky, a ačkoliv mě beznaděj neopouští, cítím, že se přeci jen něco změnilo. Vnímám, jak jsem vděčná všem, kdo mi tady pomohli, a cítím se konečně svobodná. Svou minulost vidím jako součást cesty, ne jako selhání. Kdo tvrdí, že jenom jako lékařka bych byla užitečná? Určitě bych nebyla šťastná, když mě lidské utrpení deprimovalo už při studiu, denně bych bojovala se svou vlastní slabostí. Jistě mám nějaké schopnosti, které lidé potřebují. Já na něco přijdu.
Přesto si nedovedu představit, že po loučení s ním, které brzy přijde, bude ještě někdy něco krásného. Ztěžka se zvedám a zahlédnu ho na konci chodby. Vypadá vážně, skoro naštvaně, přesně jako ten den, kdy jsem ho viděla poprvé. Ale pak mě uvidí. Rozzáří se mu obličej, rozeběhne se ke mně a prudce mě obejme. Možná má další cesta už nebude tak těžká, když pro takového muže něco znamenám. Líbá mě tak něžně, že se mě sotva dotýká, ale mně se přesto podlamují nohy blažeností a vyčerpáním. Hlava mi třeští a sotva vnímám, co se kolem děje, ale tentokrát toho tolik nelituji, protože vím, že až si zase lehnu, abych si odpočinula, můj život neskončí.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *