Nájemník

Nenávidím stěhování. Nerada o tom i mluvím, ani postěžovat si na to mi nepřináší úlevu. Ztrácíte soukromí a zázemí a nové je v nedohlednu. Tentokrát zcela určitě. Původní nájemce bude v mém novém bytě ještě celý týden a já už se musím nastěhovat, protože už nemám kde být.
Jednu místnost už mi úplně vyklidil, klíče mi nechal u kamarádky, protože nebyl ve městě. Můžu začít stěhovat svůj skromný majetek. Je to hezký byt. Budu mít dva pokoje, balkon a krásnou kuchyňku. Snažím se udělat si pohodlí hned první den. Večer si pověsím záclony, převléknu povlečení a zalezu si do postele. V jedenáct hodin ho uslyším, jak přichází. Klepe mi na dveře a hlásí mi, že je doma. Omluvím se, že už ležím v posteli a že se uvidíme zítra.
Sprchuje se. Pak šramotí ve vedlejším pokoji. Ležím v posteli a přemýšlím, kdo je za ní. Koukám do zdi a přemýšlím, co se za ní děje. Měla bych se ho bát a jít se zamknout. Ale než to udělám, usínám.

Je to zvláštní sdílet byt s někým cizím. Cítím se nesvá. Snažím se udržovat pořádek v koupelně a v kuchyni. Bojím se, že na poslední chvíli něco provedu. Stane se to hned další den večer. Vlezu bez zaklepání do koupelny. Čistí si zuby. Má na sobě trenýrky a tričko, je bosý. Přestane s čištěním a podívá se na mě v zrcadle. Měla bych se omluvit.
„Promiňte.“
Dívá se na mě, pouhý jeho odraz, ruka s kartáčkem ve strnulém gestu.
„Nic se nestalo.“
Zavřu dveře. Na představování nedošlo.

Ležím v posteli jako první a druhý večer. Z vedlejšího pokoje se ozývají stejné zvuky. Ale je to jiné, za zdí už není ten stejný člověk. Představuji si, co dělá. Představuji si jeho ruce, jeho krk, kousek zad vykukující nad gumou trenýrek. Je tam jiný člověk a já se snažím nemyslet na to proč.
Druhý den mě zahlédne, jak vybíhám z koupelny, abych si rychle zalepila utržený nehet, ze kterého crčí krev. Nevím, jestli viděl tu krev. Ale jistě viděl můj dětinský růžový župan s opičkou. Sprchovací účes. Rozmazané oči. Sklouznu do postele a popadám dech. Stmívá se. Vytáhnu ruku zpod přikrývky a položím prsty na zeď. Je tady. Hned vedle. Cinká lžičkou v hrnku. Otevírá okno. Dívá se ven? Vstanu, dojdu ke svému oknu a dívám se ven na prodlužující se stíny, desítky rozsvěcujících se oken, listí zamotávající se do novin pohozených na chodník. Dívám se na obyčejný večer v mém obyčejném životě a je mi úzko. Co se stane, když se člověk zamiluje? Co způsobí ten přesmyk v našem vnímání? Nic nezpozorujeme, ale najednou nedokážeme rozhodovat sami o sobě. Jakákoliv myšlenka vede do vedlejší místnosti. Všechno, co právě teď vidím a co cítím, chci sdílet s ním. Všechno se zdá najednou zajímavější a kontrastnější, ale když si na chvíli připustím možnost, že se odstěhuje a já už ho nikdy neuvidím, jakákoliv další myšlenka je rozmazaná a bolestivá. Kdyby tak bylo možné milovat, jenom milovat a nic dalšího nechtít. Zbyl by jenom příjemný pocit. Vlastně nemám důvod cítit bolest. Tak proč tak strašně trpím?

Přes den vymyslím plán. Po cestě z práce jsem veselá a plná energie. Jdu nakoupit, připravím večeři a uklidím kuchyni. Převléknu se. Nalíčím se. Ochutnám. Napiju se. Je devět hodin. Kde je? Jsem hloupá, hloupější než kdokoliv, komu radím, jak si zjednodušit život. Třeba dnes vůbec nepřijde. Věci si sbalí zítra dopoledne. A už nikdy ho neuvidím.
Probudí mě bouchnutí dveří. Vyskočím ze židle. Co to bylo za nápad? Najednou se strašně stydím. Je to úplně cizí člověk a vůbec nemusel být na něco takového zvědavý. Začnu rychle uklízet jídlo do lednice. Uslyším zaklepání. Strčí hlavu do dveří.
„Můžu dál?“
Má dobrou náladu. Kývnu.
„Uvařím si jenom čaj.“
Projde kolem mě a natočí vodu do konvice. Cítím z něj cigaretový kouř a ještě něco jiného, něco příjemného. Nejspíš se vrátil z hospody.
„Měla jste návštěvu?“
Dívá se na stůl, na talíře a pohasínající svíčky. Pak se mi zničehonic podívá na nohy v krátké sukni.
„Ne.“
Zabouchnu za sebou lednici a uteču z místnosti. Ještě za sebou něco zaslechnu, ale nejsem si úplně jistá, jestli jsem mu rozuměla. Dívám se do zdi a jsem čím dál přesvědčenější, že jsem slyšela dobře. Zkusím ta slova zašeptat. A zabořím mokré oči do polštáře.

Vytáhnu ruku zpod přikrývky a položím prsty na zeď. Pomyslím na malou jizvu na jeho ruce, na jemné vlasy na krku, na kus zad vykukující nad vytahanou gumou trenýrek. Žádné zvuky z vedlejšího pokoje slyšet nejsou. Na chvíli mě to rozesmutní. Někdy i v nejšťastnějším snu pocítíte stesk po něčem dávném. Ale jen na chvíli. Otočím se a položím prsty na jeho rameno. Aniž by otevřel oči, usměje se a přitiskne se ke mně.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *